Netajíte se tím, že nepocházíte z hereckého prostředí. Kde se tedy vzal ten impuls, že se z Vás stane herec?
Možná právě proto, že nepocházím z herecké rodiny, jsem měl o divadle a herectví značně romantické představy. Viděl jsem v tom zábavu, bouřlivě divoký pocit svobody a přišlo mi, že by to mohlo být báječné živobytí. Z toho jsem ale rychle vystřízlivěl. Vím, že to tak mnohým z venku asi nepřipadá, ale tahle profese v sobě nese i skutečnou práci a nezbytnou vnitřní sebekázeň. Na což si nestěžuju. Stále je to radost. Vnímám divadlo jako prostor, kde je možné se společně dotýkat univerzálních témat lidské duše a třeba se přitom i zasmát. Sobě i životu. Odmala mě fascinoval vesmír, ale moje matematické schopnosti vylučovaly, abych ho studoval profesionálně. A tak ho díky herectví mohu zkoumat zevnitř. Nořit se do hlubin lidské mysli a poletovat v nekonečnu vnitřního světa.
Více než patnáct let jste byl členem pražského divadla Minor, kde se hrají převážně představení pro děti. Je to velký rozdíl hrát dětem nebo dospělákům?
Osobně v tom příliš velký rozdíl nevidím. Samozřejmě témata, o kterých se hraje a prostředky, jakými se herec vyjadřuje, jsou rozdílné, ale nakonec jde vždycky o to diváka zaujmout, přitáhnout si jeho pozornost a sdílet společně čas a prostor. A je jedno, jestli je mu pět, nebo šedesát. To, že v divadle děti komentují dění na jevišti a nahlas vyjadřují svoje sympatie nebo radí postavám asi nikoho nepřekvapí. Ale můžu vás ujistit, že to tak často dělají i dospělí. Mě to vždycky pobaví.
Jednou z větších filmových rolí byl pro Vás vojín Dubálek ve válečném dramatu Tobruk. Bylo to těžké natáčení? A co jste si z něj odnesl?
Natáčení snímku Tobruk bylo pro mě výjimečné tím, že celé probíhalo v tuniské poušti. Přímo v poušti jsme i spali ve stanech a do hotelu jsme se dostali vždy jen na jeden odpočinkový den v týdnu. Byl to měsíc života, který se mi asi jen tak nepoštěstí znovu zažít. V paměti mám stále živé obrazy nekonečných písečných dun a magických západů slunce. Vítr převalující se po vlnách písečného oceánu a jeho temný, hučivý zvuk. Dotek něčeho fascinujícího, uhrančivého i nebezpečného zároveň.
Pro film Tobruk si Vás vybral režisér Václav Marhoul. Teď Vás mohou diváci vidět v jeho novém filmu Nabarvené ptáče. Jakou roli tam ztvárňujete?
Přiznám se, že Nabarvené ptáče jsem ještě neviděl. V den premiéry tohoto snímku jsem měl představení a nemohl jsem se tudíž slavnostního uvedení filmu zúčastnit. Václav si mě tam obsadil do menší, jednodenní role úředníka v sirotčinci. Byla to pro mě příležitost se po letech potkat s Václavem a celým jeho týmem, který byl prakticky stejný jako na Tobruku. Včetně výjimečného kameramana, pana Vladimíra Smutného, kterého osobně velmi obdivuji. Snad to ode mě nebude znít drze, když řeknu, že až mi jednou bude tolik jako jemu, chtěl bych mít taky pořád tolik energie a tvůrčího ducha, jako má on.
Neméně významným pro Vás jistě bylo setkání s polskou režisérkou Agnieszkou Hollandovou při natáčení snímku Hořící keř. V něm jsme Vás viděli jako bratra Jana Palacha, Jiřího. Jaká byla spolupráce s touto věhlasnou režisérkou?
Dnes je moderní říkat, že je něco výzva, ale pro mě to před těmi osmi lety skutečně výzva byla. Neměl jsem do té doby žádné větší zkušenosti s natáčením a herectvím před kamerou. Na druhou stranu mě nikdo neznal, nic jsem neriskoval a když jsem tedy úspěšně prošel castingem a Agnieszka si mě obsadila, tak jsem se do toho vrhnul po hlavě. Bylo to pro mě nové i když jsem stál na prahu čtyřicítky. Jiní herci jsou v tomto věku dávno známí a mají zkušeností na rozdávání. Celé natáčení tak pro mě zůstalo vzpomínkou na zajímavou práci a na setkání s energickou, cílevědomou a neobyčejnou režisérskou osobností, jakou Agnieszka Holland bezesporu je.
Většina fanoušků kriminálních seriálů si Vás nyní oblíbila jako kapitána Anděla v Případech 1. oddělení. Jak se Vám hrál kriminalista a na co nejraději vzpomínáte?
Nemám asi žádnou konkrétní vzpomínku. První řada seriálu se natáčela takřka rok. Bylo to velmi intenzivní období naplněné mnoha setkáními s různými kolegy a sbíráním dalších zkušeností. Ale je to přeci jen už také šest let nazpět. Od té doby se žádná taková příležitost už nenaskytla, což mi bylo chvíli trochu líto, ale beru věci jak jsou. Otevřely se mi nové cesty, třeba právě do divadla Ungelt, kde jsem tak měl možnost účinkovat už ve třech inscenacích. Velmi si této příležitosti vážím a jsem divadlu Ungelt vděčný, že mě k sobě pozvalo. A v těchto dnech si hlavně přeju, aby ten malý, atmosférou prostoupený prostor v srdci Prahy překonal současnou koronakrizi a mohl co nejdříve ve svých útrobách přivítat zase diváky.
Až se znovu otevře brána divadla Ungelt, dojde na premiéru hry Vejšlap. Koho budete v této konverzačce představovat a na co se nejvíce těšíte?
Hraju postavu Jacka v konverzační komedii Petera Quiltera Vejšlap. Námětem hry je nastupující krize tří čtyřicátníků, kteří se na společném výletě konfrontují se svými nesplněnými přáními, s mizejícím mládím a nutností už konečně přijmout zodpovědnost za svůj život a své konání. Autor se s tématem vypořádal s nadhledem a nadsázkou, která vytváří humorné slovní přestřelky a slovní vtipy. A na co se těším? Až se znovu otevře divadlo a při děkovačce uvidíme spokojené diváky.
Herec Petr Stach odpovídal na chatu portálu i60 na otázky čtenářů, některé z nich vybíráme.
Jako dítě jste chtěl být hercem, nebo jste v dětství snil o jiném povolání? Čím vším jste chtěl být?
V dětství jsem chtěl být lecčíms. Nejvíc asi astronomem. Moc rád jsem četl knihy o vesmíru a se zaujetím pozoroval noční oblohu. Ale k tomu je potřeba vystudovat matematicko-fyzikální fakultu a na to mé školní výsledky nestačily. Taky jsem chtěl být třeba cirkusákem nebo flétnistou v orchestru.
V seriálu 1. oddělení jste hrál mimo jiné po boku s Ondřejem Vetchým či Bolkem Polívkou. Jaké s nimi bylo natáčení. Užili jste si legraci anebo jsou tito bardi na mladé kolegy přísní?
Bolek i Ondřej jsou přátelští lidé se smyslem pro humor. Špičkují se navzájem a umějí si dělat srandu sami ze sebe. Takže na place bylo i veselo.
Jak nejraději relaxujete, jaké máte koníčky?
Moji největší zálibou v posledních letech je čundrování v přírodě. Ulehnutí v lese pod širákem je zážitek, který mi uvolní mysl i tělo. A jinak je mým koníčkem má práce, i když to může znít jako klišé.
Vzpomenete si na nějakou úsměvnou klukovinu, kterou jste provedl z Vašeho dětství, pubertálních let, mládí apod.?
Když pominu kradená jablka z cizí zahrady, tak mi vytanula na mysli vzpomínka, kterak jsem si doma vytisknul cedulky s nápisem BYL JSEM TU, FANTOMAS a pod záminkou odchodu na wc jsem se vytratil ze školní hodiny a v masce jsem je rozhazoval po okolních třídách za přítomnosti šokovaných kantorů.
Jste věkem vrstevníkem našich dětí. Jak všeobecně pohlížíte na "náš" věk? Ovlivnili Váš život také prarodiče?
Seniorů si vážím, v dětství jsem hodně času trávil u jedné z babiček a jistě mě ovlivnilo její předčítání pohádek a pohled na život. Sama prožila válku a dokázala si vážit prostých věcí.
Myslíte, že je v současné době pro seniory (třeba Vaše rodiče) potřebnější nebo rozumnější číst zprávy a mít přehled o situaci, nebo je raději moc nečíst a jako "ohrožená skupina" zůstat spíš v klidu?
Můj soukromý názor je, že příliš zpráv škodí. Mám pocit, že na taková kvanta informací nejsme stavění. Určitě je třeba být v obraze, ale myslím, že jednou denně se informovat stačí. Ale každému podle jeho potřeb a uvážení.
