Podnikli jsme několik zájezdů do krásných a zajímavých zemí a plnili si tak svoje sny. Nikdy by mě bylo nenapadlo, že se mi splní i jeden, který jsem měla v mysli zařazený jako nesplnitelný. Ale stalo se a my letěli na Island!
Byl to neuvěřitelný pocit, když se pod letadlem objevila bílá plocha ledovce protkaná žilkami řek. Pak ledovec vystřídala hněď a letadlo začalo klesat na letiště v Keflavíku. Island nás přivítal sněhovou přeháňkou, ve které jsme nastoupili do místního autobusu s řidičem jménem Gula. Ten nás pak krajinou plnou lávových polí odvezl nejdříve k prvnímu z mnoha vodopádů. Mohutný Seljalandfoss padá z výšky 60 m a vítr z něj na nás hnal ledové spršky vody. Ale my na něj v tom nečasu nadšeně zírali. Neméně nepřívětivě nás přivítal útes Dyrhólaey. Vichr se nás pokoušel sfouknout dolů do vln Atlantiku, teplota byla někde těsně kolem nuly. Alespoň na chvilku tu ale zazářilo slunce a nabídlo nám úchvatný pohled na oceán a proslulou a nebezpečnou pláž s černým pískem. Večer nás pak ubytovali v příjemném venkovském hotelu Katla, pojmenovaném podle blízké sopky.
Druhý den nás ráno přivítalo slunce a na duben na zdejší poměry krásné a teplé počasí. Program tohoto dne byl doslova nabitý. Kousek od obce Kirkjubajarklaustur, jsme si prohlédli tzv. „Kostelní podlahu“ (Kirkjugólf), která je tvořena čedičovými sloupy. Zbytek dopoledne jsme strávili v národním parku Skaftafell vycházkou k vodopádu Svartifoss (Černý vodopád), který je obklopen černými sloupy čediče. Odpoledne nás čekal pro mě asi nejkrásnější cíl - ledovcová laguna Jökulsárlón. Třpytící se kry odlomené z nedalekého ledovce tu po hladině řeky plují do blízkého moře. Měli jsme štěstí, že turistická sezóna ještě nebyla zahájena, takže lidí tu bylo málo, vyhlídkové lodi ještě nebyly v provozu, a v laguně si tak mohli nerušeně odpočívat tuleni.
Následující den jsme se začali s přestávkami na pozoruhodných místech přesouvat směrem k jihozápadní části ostrova. Vyšplhali jsme po strmých schůdcích nad impozantní vodopád Skógafoss. Obdivovali kráter Kerid s červenými kamínky. V nejznámější turistické oblasti zvané „Zlatý trojúhelník“ jsme se snažili vyfotit duhu nad obřím vodopádem Gullfoss a čekali, až vystříkne gejzír Stokkur. V národním parku Thingvellir jsme nahlédli do průrvy, kde se setkávají Severoamerická a Eurasijská tektonická deska. Zároveň nás tu ovanula historie, protože již v roce 930 se tu sešel jeden z nejstarších parlamentů světa.
Po noclehu v Reykjavíku následoval výlet do kraje ság. Cestou jsme potkali pastviny s islandskými koníky, zbytky anglické vojenské základny, opuštěnou velrybářskou stanici, divoké modré řeky. Navštívili jsme muzeum ság a památník historika, básníka a politika Snorriho Sturlusona, který žil v tomto kraji na přelomu 12. a 13. století. Prošli jsme se kolem divokého vodopádu Barnafoss a vodopádu Hraunfossar, který vytéká zpod lávového pole. Kolem míst s horkými prameny jsme dojeli ke starému majáku v Akranes. Večer jsme se ještě stačili projít ulicemi Reykjavíku.
Poslední den jsme navštívili znovu centrum města a slavnou koncertní halu Harpa. Pak následovala vyjížďka lodí za velrybami, kterou se mi silně snažila pokazit mořská nemoc z neustálého divokého manévrování lodi pronásledující kytovce. Ale zahlédla jsem pár delfínů a jeden ocas čehosi většího, takže jsem netrpěla nadarmo. Pak už nás převezli rovnou na letiště a naložili do letadla, odkud jsme již mohli jen zamávat večerním sluníčkem ozářenému ostrovu na rozloučenou.