Výpravčí Bohouš Voráček je dobrý člověk, ale špatný navigátor. Platí o něm slova Miroslava Horníčka. Ten jednou pravil: ,,Mám špatné navigační schopnosti. Kdybych byl vojevůdcem a vedl vojsko do boje, netrefil bych na bojiště. Vojska by se minula a k bitvě by nedošlo!“
Bohouš je vášnivý houbař. Bydlí na vesnici. Jako místní rodák často v lese zabloudí! Jednou vystoupil z lesa s košíkem plným hub. Na obzoru se v údolí rýsovala jakási vesnice. Jenže cesta z lesa vedla přes vzrostlé kukuřičné pole. Bylo obrovské. Bohouš v něm zmizel a dobrou hodinu se motal všemi směry, aby nakonec vyšel opět u lesa!
Má i dobré vlastnosti. Je dobrým společníkem a nemá žádné problémy s navazováním známostí se ženami. Podařilo se mu ukecat hezkou průvodčí Helenku. Přijala pozvání na výlet. Navštíví hrad uprostřed lesů. Kromě historické hodnoty má i vynikající restauraci. Oba výletníci absolvovali chutný oběd. Bohouš není lakomec. Zatím si vykají. Turista doufá, že se situace dále vyvine patřičným směrem. Venku je krásně. Najednou muž navrhnul: ,,Nyní se vydáme pěšky po červené značce. Půjdeme lesem na nádraží! Je to šestnáct kilometrů. Když půjdeme hodně pomalu, můžeme být u kolejí tak v pět.“
Stalo se. Vyrazili, i když Helenka měla na nohou jen lehoučké letní boty. Cesta probíhá za příjemné konverzce. Najednou zmizela mrška – červená turistická značka!
Jdou kouzelnou lesní scenérií už tři hodiny. Měli by scházet do údolí. Poutníkům se ale vždy postaví do cesty další kopec. Náhle se objeví široká lesní cesta. U ní je turistická značka. Nápis hlásá - na nádraží je to po téhle cestě ještě šestnáct kilometrů!
Průvodčí Helenka zarytě mlčí. Bohouš vidí budoucnost černě. Za chvíli padne soumrak. Rýsuje se přenocování v krmelci! Cesta je totiž v rekonstrukci. Zdobí ji hromady štěrku. Tudy nemohlo projet dlouho žádné auto! A tu Bohouš učiní nečekaný úkon. Poklekne do prachu cesty, rozepne ruce jako Libuše, když věští slávu Prahy. A do lesního ticha zvolá: ,,Ó velký duchu lesa, smiluj se nad zboudilými pocestnými. Sešli automobil, nebo raději vrtulník!“
Šumění korun lesních velikánů najednou přeruší hlasitý motor auta! Po rozkopané lesní cestě se kolébá prázdná lesácká vejtřasla. Zázrak! Vozidlo vyloží oba trosečníky před kýženým nádražím. Rozcházejí se ve zlém.
Navigační omyly nejsou nic nového. Je znám navigační omyl navigátora wellingtonu 311 bombardovací peruti KX-T, který přistál po náletu nad Německo ve Francii. Navigačním omylem bylo přece i objevení Ameriky. Výlet dobrého navigátora Bohouše Voráčka měl skončit příslibem milostného dobrodružství trvalejšího charakteru. To, že se tak nestalo, nebylo dílem náhody. Bohoušovi prostě v tomto směru není shůry dáno.
Po čase se oba ztracenci potkávají ve vlaku. Bohouš se drze zeptá: ,,Nešla byste, Helenko, se mnou zase někdy na výlet?“ A tu hezká průvodčí odpoví: ,,Ano, pane výpravčí. Ale rande musí být u kolejí. Na dohled musí být vjezdové návěstidlo a na obzoru obrys staniční budovy!“
