Jak se občas ztrácíme a já se nesmím ptát na cestu

Jak se občas ztrácíme a já se nesmím ptát na cestu

7. 4. 2020

Někde už jsem zmínila, že můj muž by si nechal radši zaživa uříznout nohu, než by se ptal někoho na cestu – přesně podle těch knížek, co se dnes píšou (Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše apod.). Nepřipustí přece, že se ztratil, když on vždycky přesně ví, kam jede!  A to, že sejde někdy z cesty, bere jako šílený podraz od kohosi neznámého na svou osobu, většinou za to ale můžu já.

A tak se dostáváme občas do zajímavých situací, jako například kdysi v Milánu. Strašná zácpa aut, Italové se smějí, nadávají, gestikulují, popojíždějí, do toho rámusu od aut ještě dělají kravál oni – dneska by i telefonovali, ale tenkrát neměli čím, mobily ještě nebyly.

Všude jsme naráželi na slepé ulice a vždycky nás to odvedlo tam, kde jsme už byli. Vedro k zalknutí v autě bez klimatizace. Když jsme asi po desáté míjeli ten samý kostel, už jsem nemohla. Ještě ke všemu jsem dostávala kapky za to, jak špatně čtu z mapy a že přece nemůže řídit a ještě i sám hledat v mapě... když jsme posté někde stáli už téměř mrtví vedrem a udušení výfukovými plyny, vyklonila jsem se z okénka a  italskými slovíčky, která mi utkvěla v hlavě, a ještě s notnou dávkou pantomimy odkoukanou od Italů, vše proložené ještě ke všemu slovíčky anglickými, jsem ze sebe zřejmě vysoukala nějakou pěknou slovní perlu, něco jako: My ztraceni, pomoc žádat od vás prosit, ale asi to bylo něco ještě strašnějšího. Bála jsem se, jestli mne vedle stojící motorkář správně pochopí a nebude si myslet, že jsme byly s dcerami uneseny.

Rozesmál se na celé kolo, až se ohnul přes motorku, a gestem mi naznačil, ať jedeme za ním. Chvíli jsem váhala, jestli máme, jestli to není náhodou nějaký mafián a neodvede nás za město, ale pak už mi to bylo jedno – dala jsem příkaz, ať ho manžel sleduje, a ten dobrý muž, možná mafián na motorce, nás skutečně vyvedl z toho šíleného kolotoče a ještě nám potom dlouze mával (aby ne, když za mnou seděly naše mladé dcery !).

Včera jsem si na naši příhodu  vzpomněla v souvislosti s tím, co se dnes děje v Itálii. A uvědomila jsem si, že v  oblasti kolem Benátek (Venezia) a regionu Veneta žili vlastně kdysi Slované – Veneti. To také vysvětluje nynější italské názvy a proč někteří Italové ze severu jsou kupodivu blond. Takže možná, že se spoustou místních jsme i geneticky trochu spřízněni.

Nejen proto na ně v tento čas myslím a samozřejmě jim moc držím palce, aby dnešní situaci s pandemií zvládli - tak jako my a všichni ostatní na Zemi - vždyť jsme přece na "jedné lodi"  a je fakt na čase, aby si to už lidstvo konečně uvědomilo!

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?