Toulky Francií (II.)
Foto: autorka

Toulky Francií (II.)

23. 4. 2020

Před mnoha lety jsem vyhrála za nějaký svůj článek cestu do Cannes.

Byla to cesta autobusem a my, zvyklí cestovat většinou autem, abychom toho mohli co nejvíce stihnout, jsme hned na začátku měli nervy. Autobus odjížděl v Praze z Hájů. Manžel měl zrovna ten den poradu, která se protáhla. Když na poslední chvíli přiletěl domů, popadli jsme připravená zavazadla a letěli jak splašení na metro. V metru mladší dceři upadla flaška s pitím, praskla, polili jsme nejblíže sedící paní a zamokřili jsme málem půlku vagonu. Pak jsme si vzpomněli, co všechno jsme ještě měli vzít a nevzali, a sváděli vinu jeden na druhého.

Já nadávala, protože jestli něco nesnáším, tak chodit někam pozdě…a teď ještě ke všemu vyhraju zájezd a nám ujede autobus ??? Všichni čtyři i s dcerami jsme se vynervovali i tím během s batožinami. Poslední metry se mi zdály nekonečné a vypadalo to, že padnu vysílením na schodech k zastávce... Autobus tam naštěstí ještě byl. Vlítli jsme tam uštvaní a klesli na sedačky. Zavřely se dveře a jelo se.

Cesta proběhla už naštěstí bez problémů. Rezidence, ve které jsme bydleli, byla krásná, hlavně soustava bazénů, kam jsem vlezla ovšem jen já, která vleze do jakékoliv vody. Byl totiž už říjen, poslední týden sezóny. A jedna z dcer byla na cestě se začínajícím zápalem plic, což jsme se dozvěděli až po příjezdu domů. Co všechno musí cestovatelé vytrpět !

Prohlédli jsme si Cannes samotné, viděli jsme zvenčí Muzeum muže se železnou maskou, pod kterou byl kdosi ukrýván a dodnes není snad úplně jisté, kdo to vlastně byl. Dcery nejvíce samozřejmě zajímal Festivalový palác, kde se konají filmové přehlídky a před nímž je chodník  cti a slávy – ruce světoznámých herců, kteří Cannes kdy navštívili. Manžela zajímala ruka Sharon Stone, holky jejich tehdejší oblíbenec Harrison Ford. Co zajímalo mne, si už nepamatuju. Asi přízemní věci - kde se najíme a jak se dostanu do záchodové budky, které tam tenkrát už stály na ulicích. Hlavně mne trýznilo pomyšlení, jestli budu schopna se z té budky pak dostat ven.

Navštívili jsme také Nice a prošli se pro promenádě kopírující Zátoku andělů. Nad Nice v kopcích byla Francie v miniatuře – všechny známé francouzské stavby. Celkový dojem ovšem kazilo spadané listí nastávajícího podzimu.

Výlety jsme museli dělat na svou vlastní pěst buď vlakem nebo lodí Nautilus – pokud jsme chtěli navštívit přilehlé Lerinské ostrovy S. Margueritu a S. Honoré.

Na Margueritě jsme se prošli dlouhými alejemi vysokých eukalyptů – blahovičníků a prohlédli si zdejší pevnost. Na obou ostrovech byl nádherný klid, žádná auta, provázela nás vůně eukalyptů, kolem dokola jen šplouchání mořských vln, popřípadě zpěv ptáků. Jaký balzám pro uši lidí z rušného města!

Vlakem jsme cestovali do Monaka. A tak jsme například pobyli na vyhlídce u Oceánografického muzea Jeana-Michela Custeaua, do kterého jsme nešli, protože nám už nezbývalo moc peněz a čehož dodnes lituju.

„Unikátní Oceánografické muzeum v Monaku je jedním z nejlepších svého druhu v Evropě a jeho prohlídka představuje zlatý hřeb poznávání Monackého knížectví. Muzejní budova přiléhá ke strmé skále ve Starém městě. Muzeum založil monacký kníže Albert I., sám nadšený mořský badatel, oceánograf a mimo jiné také zakladatel Oceánografického institutu v Paříži."

No, škoda…ale zato jsem vyhrála podruhé, a sice v monackém kasinu! Holky tam tenkrát nepustili kvůli tomu, že nebyly zletilé, takže s nimi manžel čekal před kasinem. Já, vyjevená, jako bych skočila rovnýma nohama ze socialismu do kapitalistického kasina…nevěděla jsem, co mám dělat. Původně jsem se chtěla jen rozhlédnout vevnitř, dokud mi někdo nevrazil do ruky kyblíček. Bylo tam spousta starých, růžově oblečených dam, některé k mému údivu opravdu hodně staré, byly doprovázeny pohlednými mladíky, zřejmě gigoly. Asi milionářky a tohle mají jako zábavu, myslela jsem si. Pozorovala jsem, co dělají, a pak jsem se po nich opičila. Popadla jsem tedy kyblíček a postavila ho pod hrací automat. Co jsem tam tehdy na tom automatu prováděla, to nevím, ale obšlehávala jsem to podle vedle sedící paní. A najednou, světe, div se ! Málem jsem se spadla leknutím ze židle – do kyblíčku mi začaly padat mince!

Paní odvedle se na mne usmála a naznačila mi, že mám vzít kyblíček s mincemi a vypadnout. Ani jsem nehodlala pokračovat, venku už určitě mí čekající nadávají, kde jsem. Přepočítali jsme výhru. Bylo to „závratných“ 7 franků a něco. Nebudu předstírat, že mne to trochu zklamalo. Koupili jsme dětem zmrzlinu, na to to bylo, myslím, tak akorát. Na muzeum Cousteaua pro čtyři by to rozhodně nestačilo. No ale co? VYHRÁLA JSEM V MONACKÉM KASINU, a to jsem s sebou neměla ani žádného gigola a nebyla oblečena v růžovém! A že to bylo jen bídných sedm franků, to mi nevadilo. Nejlepší byl ten zážitek. Stejně teď po letech mám pocit, že se mi to všechno jen zdálo…Možná jsem si měla těch sedm franků schovat…

cestování
Hodnocení:
(5.1 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?