Mám ráda tradice - ty letité i nové a na vytváření nových se ráda podílím. Tak před lety jsme jako cvičitelky rodičů s dětmi a předškolňat daly příležitost svým svěřencům vyměnit alespoň v době Vánoc uzavřené tělocvičny za nejkrásnější tělocvičnu – živou přírodu.
"Rodinné putování za jesličkami", tak jsme nazvaly akci, která dává příležitost celým rodinám včetně babiček i dědů k podvečerní procházce krásnými lesy obklopujícími naše město. Cesta vede od světýlka ke světýlku, po břehu velkého rybníku Biřička a dál lesními pěšinami. Děti často poprvé ve svém životě se ocitají v setmělém lese s jeho nezaměnitelným kouzlem a tajemným tichem – tak jiným než je večerní hlučný život města nebo sídliště. A teplá ruka mámy nebo táty je vždy na dosah, když se ozve z lesa praskání větviček nebo jiný neznámý zvuk.
Často se o nejrůznějších akcích říká, že již „cesta“ je vlastně cílem, ale na děti čeká přece jen největší překvapení - uprostřed lesního houští opravdové jesličky a malé Jezulátko, kterému laskavé melodie na flétnu hraje andělíček. Tóny se nesou ztichlým lesem a v tu chvíli většinou oněmí malí i velcí. Když se jim vrátí řeč a malý kluk nebo holčička přednese básničku Ježíškovi nebo s rodiči zazpívají společně koledu, pak je nám - organizátorům - teplo na duši i kdyby bylo mínus 15 stupňů!
Soutěžní příspěvek
