Milenci umírajícího času
Restaurace „Na tý louce zelený” na okraji Krčského lesa byla v tento podzimní čas skoro prázdná. Zahrada byla již zavřená, jen několik štamgastů sedělo v hlavním sále, před sebou pivo a o čemsi debatovali. Věra s Františkem se posadili do odlehlého kouta.
„Co si dáš, Věruš? Turka jako obvykle? Ale tady dělají výborné kapučíno, nechceš si pro dnešek dopřát změnu? Změna je život. I to naše dnešní rande snad bude trochu jiné, nemyslíš?“
„Radši nepředbíhej událostem. Jaké bude, to se teprve uvidí. Já se na to těším stejně jako ty. Jen se pořád nemůžu zbavit takové podvědomé obavy. Vždyť bydlíš jen kousek odsud.“
„No, a co? Teď už je mi to jedno. Něco bych si musel vymyslet. Třeba, že jsme spolužáci a připravujeme setkání po letech. Jsme přece stejný ročník a od matury máme oba letos padesát pět let. Tak proč toho nevyužít. Podle toho, koho bychom potkali. Anebo jsme bývalí kolegové z práce, kteří se chtějí znovu sejít. “
„To vypadá docela pravděpodobně. Ale než půjdeme k tobě, tak bych se ráda ještě prošla lesem. Vůbec to tu neznám. Od Skalky je to přece jen daleko.“
„Nenecháme to radši na jaro? Až bude všechno zelené. A hlavně, už bude tepleji. Jsou tu moc hezké procházky. A dokonce tu rostou i houby. Hlavně na svazích za námi. Pro mě už to ale není. Nevylezu tam. Jako kluci jsme tady zběhali každý kout. Tedy ne přímo odsud, ale z kunratické strany lesa, protože tam jsem vyrůstal. To už je moc a moc dávno. Tenhle les, to je celé mé mládí. Ale radši už půjdeme. Od teď jsme už jen dva staří spolužáci. To kdyby nás dostihla ta tvoje náhoda.“
„Františku, nemůžeme se přece jen ještě chvíli projít lesem? Mně se tu moc líbí,“ poprosila Věra, když vyšli před hospodu.
„Když jinak nedáš. Tolik nás to nezdrží. Půjdeme tedy lesem až k další zastávce autobusu. Je to celkem asi kilometr. A pak už ke mně. Těším se, že tě po dlouhé době zase budu moci pořádně obejmout.“
František se sklonil k ženě, políbil ji a něco jí ještě pošeptal do ucha. Ta se rozesmála.
„Ty se nějak cítíš! Ale dneska můžeš všechno, co zvládneš, Františku. Kdo ví, kdy nám to zase takhle vyjde.“
Pomalu vykročili dál podél potoka.
„Nechci být z těch neustálých obav na nervy. Vždyť si ten dnešní večer ani neužijeme. Pořád abychom se něčeho báli.“
„Co ale chceš dělat? Hrdě vytroubit do světa, že máš dvaasedmdesátiletou milenku? A ve svém věku myšlenky jako ve dvaceti? Kdo by nám to věřil? A budeme spíš za blázny. Buďme rádi za to málo, co je nám dopřáno. A radši mi dej pusu a koukej se, jak je tu pěkně. Cítíš, jak les krásně voní podzimem?“
Oba se na chvíli posadili do malého altánku při cestě. Starý muž ženu objal a chtěl ji políbit. Ta ho ale najednou prudce odstrčila.
„Františku, konec, ta náhoda je tady. Támhle jde vnučka Libuška s kočárkem. Ale že si vybrala chvíli, co? Myslíš, že neviděla, jak se objímáme?“
„Jak to mám vědět, když jsem k ní byl zády.“
Ale to už dívka zaregistrovala dvojici starých lidí, sedící v altánku, a zajela s kočárkem až k nim.
„Ahoj babi, tebe bych tu vůbec nečekala,“ a tázavě se obrátila k muži.
„To je pan Procházka, Libuško. Spolužák z gymplu. Dáváme dohromady setkání třídy. Po padesáti pěti letech. Je už to celá věčnost. A chceme to udělat ještě do Vánoc. Přes léto na to nebyl čas. Každý je někde jinde, někdo u moře, jiný na chalupě.“
Muž podal dívce ruku a nakoukl do kočáru.
„To je kluk?“ zeptal se.
„Ne, holka, Ivanka. Teprve před chvílí usnula.”
Muž se otočil k dívce.
„Ono, plánovat setkání po tolika letech není žádná legrace,” pokračoval. „Řada lidí nás už bohužel opustila a ti, co zůstali, mají mnohdy různé požadavky na čas setkání. Tak jsme to s Věrkou dávali dohromady v hospodě u kafe.”
„Děda už odjel do lázní?“ obrátila se dívka na babičku.
„Zatím ještě neodjel. Museli jsme to odložit kvůli dalšímu vyšetření. Určitě je ale rád, že si tam odpočine od domácnosti. A ode mě.“
„Tak ho pozdravuj, babi. Já musím zase jít. Byla jsem s malou na vyšetření a na chvíli jsme se prošly lesem. Jdeme k nemocnici na autobus. Na shledanou, pane Procházka.“
„Věruš, byla jsi přímo skvělá,“ řekl muž, když se vydali opět na cestu podél potoka.
„Vždyť ty taky, Františku. Asi u těch spolužáků zůstaneme, ne? Je to docela přijatelná výmluva. Příště ale pěkně nastartuješ auto a pojedeme někam pryč z Prahy. Souhlasím s tebou, že to jsou docela nervy. A kde je vůbec tvoje žena?“
„Je v Benešově u starší dcery. Jiřinka je nějak nemocná, a tak jí šla na pár dní pomoct.“
Když docházeli k paneláku, muž se podvědomě podíval nahoru na jejich lodžii. Nic se nezměnilo. Poplácal svoje auto, stojící přímo před předním vchodem, obešli s Věrou dům a zadním vchodem vešli dovnitř k výtahu. František ženu ještě objal a políbil.
„Moc se na tebe těším, Věruš. Už teď mě představa našeho milování vzrušuje.“
Vytáhl z kapsy klíče a chtěl odemknout dveře od bytu. Ten pohyb už ale nestačil dokončit. Dveře se náhle otevřely a v nich se objevila Františkova žena.
„Tak vás, Věruško, u nás vítám. Jste už očekáváni. Jen pojďte dál. A ty, Franto, až si budeš příště sjednávat rande po mailu, tak si nepiš jeho heslo na kalendář. To je skutečně dětinské. V tomhle věku už bys měl mít rozum.“
Mužem proběhlo jako blesk ohromné zklamání. Nenechal však na sobě nic znát a se sebezapřením zachoval naprostý klid.
„Když si odmyslím fakt, že ses mi hrabala v mailové korespondenci, což bych od tebe vůbec nečekal, tak jsi s touto trochu divokou konstrukcí úplně vedle. Raději ti představím paní Věru Havrdovou, spolužačku z gymplu. To rande tady u nás doma, přiznávám, nebylo nejvhodnější v době, kdy jsi měla být u Jiřinky, ale mělo jen jeden jediný účel. Další setkání naší třídy. A to po jubilejních padesáti pěti letech. Nemůžeš popřít, že jsme o tom už spolu mluvili. To je ten celý problém.“
„Omlouvám se, paní Procházková,“ ozvala se konečně pořád trochu zaražená Věra, „ale chtěla jsem to setkání probrat někde v hospodě, ale Franta jinak nedal.“
Františkova manželka na ni chvíli nedůvěřivě koukala a pak se Věry zeptala:
„Dáte si kafe?“
„Nechci vás připravovat o čas. To jubilejní setkání můžeme skutečně probrat někde v hospodě. Franta je sice správce třídy, ale chtěl, abych mu s tím pomohla. Chtěli jsme vymyslet něco zvláštního, když je to tak kulaté výročí.“
„Jen pojďte dál, přece vás nevyhodím, když se jedná o takovou událost.“
Když připravovala kávu, Františkova žena Milada usilovně přemýšlela o pravdivosti toho, co právě slyšela. Bylo pro ni příliš obtížné najednou se přeorientovat z myšlenek na možné milostné úlety svého muže k docela obyčejnému setkání dávných spolužáků. Už jednou s ním měla obdobnou zkušenost. Ještě jednou si vybavila text Františkovy zprávy.
„Milá Věruš,
sejdeme se v sobotu ve tři hodiny u Krčské nemocnice. Radši na tebe počkám u autobusu, abys nebloudila. Těším se, František.“
Text skoro nic neříkající vypadal nevinně. Jen ta slova, milá a těším se, paní Procházkové příliš neseděla.
„Co, že děláte třídní setkání tak pozdě?“ obrátila se na Věru, když se všichni usadili v obýváku.
„Přes léto to nemá cenu,“ odpověděla Věra.
„Všichni jsou většinou buď na chatách, nebo se válejí někde u moře. Dohodli jsme se proto až na konec října.“
„A bude to asi v hospodě Na Louži, tak jako posledně. No, jsou to vlastně už tři roky. Na to, že jsme všichni z Prahy, tak se zase moc často nescházíme. Nebyli jsme moc dobrá parta. Ta hospoda je jen kousek od gymplu v Přípotoční,“ dodal František.
Mlčky seděl a díval se, jak se jeho žena baví s Věrou. Sotva však jejich hovor vnímal. Měl vztek. Na sebe, na Miladu, na celý svět. Ale ovládl se.
Z myšlenek ho najednou vyrušil Věřin mobil. Podíval se na ní a usilovně si přál, aby ukončil toto jejich trapné sezení. Věra zřejmě měla tutéž myšlenku. Když domluvila, obrátila se k Františkovi a Miladě:
"Omlouvám se, ale musím odejít. Volá mě dcera."
"Nedá se nic dělat, Věruš. Dokončíme to jindy. Nebo po mailu. Chceš doprovodit k autobusu, abys nebloudila?"
"Není třeba, Franto, cestu už znám. Hlavně dohodni termín. Ostatní si napíšeme."
Když za Věrou zapadly dveře, otočila se paní Procházková k muži:
"Stejně ti tohle divadlo moc nevěřím."
"Věř, nebo nevěř, je to tvůj problém, ne můj. Věra je spolužačka, nic víc. Já ti to vymlouvat nebudu."
František
Když jsme v neděli vstávali, Milada se vrátila ke včerejší návštěvě Věry. Řekl jsem jí dost ostře, že je paranoidní, a ona na mne pak po zbytek dne skoro nemluvila.
Těžko tyhle stavy prožívám a radši si beru naši malou jezevčici Kikinu a jdeme do Krčského lesa. Sjedeme obvykle autobusem dolů k Labuti, tam si dám kafe nebo pivo, Kikina dostane misku s vodou a vleze si pod stůl. Chvíli to vydrží, už je zvyklá. Pak jdeme pořád podle potoka, obejdeme areál krčské nemocnice a v hospodě Na tý louce zelený je druhá přestávka na pivo.
Dříve jsem chodíval ještě dál, až k hospodě u Václava IV., ale poslední dobou to vzdávám už v té druhé. Nahoru do kopce raději nelezu, i když je to tam moc pěkný. Jsou tam altány a posilovny a moc pěkný procházky. Moje pospravované srdíčko proti přílišné aktivitě už dneska silně protestuje. Tak ho radši nedráždím. Před lety jsme tam s Miladou často chodili. Jo, to jsme byli ještě normální. A dokonce jsme spolu i spali. Zdá se mi to až neuvěřitelné. Už dávno máme oddělené spaní.
V hospodě Na tý louce zelený občas sedí kamarádi, Karel s Vaškem. Když tam jsou, tak dáme většinou mariáš. O karty se starat nemusím. Karel je nosí pořád s sebou. Ale nesedím tam dlouho. Kikina je za chvíli neklidná, zvedne se a začne brouzdat po sále. Jednou o ni Magda, číšnice, dokonce zakopla.
Když jsem se dnes vrátil domů, Milada mi hned u dveří vynadala, kde jsem byl tak dlouho, že měla o mě strach. Najednou. A pak byla zase až do večera potichu. Pro mne je to dost o nervy. Ono musí být to naše nepovedené manželství traumatizující i pro ni, ale cesta zpátky už není. Ten pomyslný Rubikon jsme už dávno překročili.
Když chci vidět Věru, musím si vymýšlet nejrůznější lži. Obvykle se vymlouvám na akce Klubu za starou Prahu. Chodím tam už dlouhá léta a mám tam také už řadu přátel. Věra chodí do klubu ještě déle než já. Tam jsme se také, docela zvláštní náhodou, seznámili.
Vyhovují mi pondělky. To bývají klubové akce. I Věře kupodivu pondělky vyhovují. Kromě klubu totiž občas navštěvuje i svou oblíbenou Demínku. A právě v pondělí se tam scházejí senioři. Recituje se, zpívá, hrají karty nebo šachy a hlavně se povídá o všem možném. Párkrát jsme tam spolu byli a moc se mi tam líbilo. I její děda ty pondělky bere na vědomí a už se jí ani neptá. Ale raději jsem s Věrou sám. V Demínce nebo na klubové radě v Juditě se můžeme jen těžko objímat a líbat.
Nevím, co se to se mnou děje. Kolikrát si připadám jako blázen. Jako zastydlý puberťák. Ale pro ten úžasný pocit klidu a míru, který cítím, když jsem s Věrou, bych udělal cokoli. Nedávno, na smíchovské náplavce, mi řekla, že náš život je takové směřování k nekonečnu. Až mě to vzalo. Kdo ví, možná, že se pak v tom nekonečnu sejdeme. A už konečně. Napořád. Ale já nechci čekat na nekonečno. Chci si užít Věru teď. Vstoupila mi do života a změnila mi ho k nepoznání.
Kdysi jsem četl jakousi psychologickou studii o citové vyprahlosti. Uvědomil jsem si, že to byl vlastně i můj případ. Ta dvě nepovedená manželství se na mně až příliš podepsala. Seznámení s Věrou můj život dramaticky změnilo. Od té chvíle žiju dvojí život. Nevím, jak bych to měl pojmenovat. Nejsem psycholog.
Strašně bych se chtěl s ní i pomilovat. K životu to přece patří, ne? Tak jako za mlada. Se vším všudy. A cítím, že by si to přála i Věrka. Jen abych to ještě vůbec zvládnul. Ten mizera čas však rychle utíká. Moc rychle. Musíme si pospíšit.
Když jsem občas přemýšlel, co všechno v průběhu života určovalo moje myšlení a chování, dostával jsem se hodně daleko zpátky, vlastně až do mládí. Zvlášť, když jsem si znovu přečetl své úvahy a stesky, které jsem si jako kluk psal tehdy do deníku. Jestli jsem v té době nějaké ty citové zvraty těžko přecházel, tím hůř je snáším nyní. Milada to zřejmě snáší taky špatně, ale už se nedá nic proti tomu dělat. Myslím, že to kompenzuje schůzkami s nějakým frajerem od nich ze školy, kde ještě učí. Ale mně je to docela fuk. Je mi jí spíš líto. Ani mě nenapadne žárlit. Vždyť já jí zahýbám taky. Neměli jsme se tenkrát vůbec potkat. Nejsme ale určitě sami. Kolik takových nepovedených manželství vlastně existuje?
Když jsem občas s Věrou, mívám pocit jako kdysi dávno, před více než padesáti lety, když jsem se těšil na každé rande. Asi všechno moc prožívám. Je to až posedlost. Pořád něco hledám. Celý život. Kolem je pořád fůra lidí, ale já nikoho nevidím. Kolikrát si říkám, jestli takový stav nekoresponduje u mě spíš s nějakou psychiatrickou diagnózou. Ale když obejmu Věru, strach, samota, deprese z nepovedeného manželství, neurózy, to všechno je najednou pryč a já jsem znovu gymnaziálním studentíkem a vychutnávám si ten až výlučný pocit sounáležitosti. Sedmdesátiletí milenci. Proč by to mělo být vlastně absurdní?
Kdysi jsem si napsal do deníku slova, ke kterým se můžu hlásit i dnes, po mnoha letech. Napsal jsem si:
„Ať už nás život v průběhu času formoval jakkoli, ve svém nitru zůstáváme stále stejní.“
Dobře si vzpomínám, jak těžce jsem tehdy prožíval nejrůznější citové zvraty. Chvíle nádherných emocí střídaly deprese, život probíhal jak v sinusoidě. Nahoru a hned zase dolů.
Teď je mi sedmdesát dva. Věrce taky. A mám takový až bláznivý pocit, jako bych se vrátil zpátky do mládí. Věra mi zcela změnila život. Jo, pomilovat se s ní, to by náš vztah zase posunulo o kus dál. Ne, že by to byla moje jediná touha. Rád bych to ale ještě alespoň jednou zažil. Vzrušuje mě už jen to samotné pomyšlení. Když jsme se k tomu nedávno chystali, zradila mne, jako už kolikrát, ta moje stařecká zapomnětlivost. Skoro bych měl říct – demence, ale strašně se toho slova bojím. Heslo k mailu, které jsem si, já trouba, napsal na zadní stranu kalendáře. Netušil jsem, že se toho Milada chytí a bude se mi šťourat v korespondenci. Nic dramatického tam ale nemohla objevit. Snažím se hned všechno mazat. Hned ten večer jsem si dal nové heslo. A napsal jsem si ho tam, kde to Milada jen těžko najde.
Ale možná mě tou indiskrecí nevědomky zachránila od trapasu. Nevím. Nemáme spolu nic už dobrých dvacet let. Miladu bavil sex jen pár let. Začala být protivná, a tak jsme to raději vzdali. Vůbec nevím, jak bych dnes případné milování zvládnul. Po tolika letech. Ale štve mě, že to nevyšlo. Že jsme to nemohli alespoň zkusit. Když se s Věrou líbáme, tak mě to kupodivu ještě dnes docela vzrušuje. A tak jsem si věřil. A těšil se.
Ale určitě to není to podstatné, k čemu oba s Věrou směřujeme. To ne. Nevím, jak to definovat. Skutečně mi náš vztah připomíná tu středověkou, tragickou báji o Tristanu a Isoldě, jak jsem psal Věře v jednom mailu. Alespoň trochu. Mám doma už hodně starou knihu od jakéhosi Francouze, kde je ten jejich celý příběh moc pěkně popsaný. Četl jsem ji už několikrát. Úplně mne fascinuje.
Abych si ale s tou svou posedlostí moc nefandil. Tristan s Isoldou byli mladí. Na rozdíl od nich, my máme své životy už skoro za sebou. Ale pořád žijeme. Jako bychom vypili ten bájný kouzelný nápoj. Když jsem s ní, všechny problémy jako kouzlem mizí, mizí i všechny moje stařecké bolístky. Sedmdesátiletí milenci. Není to už spíš ta psychiatrická diagnóza? Před pár dny jsem si některé pasáže z té pověsti chtěl znovu oživit. Hlavně ten závěr. V jedné chvíli mně ale docela zatrnulo. To, když umírající Tristan říká:
„V tom nápoji pili jsme smrt.“
