Po několika nekonečně dlouhých týdnech opouštím domácí samotku, z níž jsem se po celou dobu vzdalovala nejdále na půl kilometru. Kvůli srdeční vadě se mi v roušce špatně dýchá, brýle se mi zamlžují; nepomáhá ani jejich potření mýdlem. Mé cesty proto vedly většinou pouze do dvou supermarketů a k nedaleké Vltavě. Tam jsem mohla alespoň na chvíli roušku sundat a volně dýchat. Více jsem chodila doma po pokoji od dveří k otevřenému oknu – osm kroků tam, osm zpátky. Déle než patnáct minut najednou to ale vydržet nelze. Přírodu pro mě představoval ponejvíce mohutný strom před oknem.
Několik dní po zrušení omezeného pohybu sedám do autobusu a odjíždím za svým íčkovým přítelem do Litoměřic. Cestou dychtivě pozoruji krajinu. A myslím na ty, pro něž byla i v době karantény samozřejmostí. „Sytý hladovému nevěří“, napadá mě. Snad se i já konečně aspoň trochu nasytím.
Abych neutrpěla přírodně-kulturní šok, vydáváme se s Jendou a jeho Britney nejdříve pouze na delší procházku. Stoupání do mírného kopce zvládám obtížně, ač mám roušku pod bradou. Srdce se namáhá a plíce si pomalu zvykají na čerstvý vzduch. Na vršku se rozhlížím po již známých místech. Fotím. Na chvíli si sedáme na zem. To je zážitek! Pejsek kolem nás radostně pobíhá. Zpáteční cestu volí Jenda jinudy, abych si procházku co nejvíc užila. Nebe se zatahuje; po chvíli začíná pršet. Odmítám Jendův návrh zkusit přečkat déšť pod stromem. Díky mnohatýdenní absenci u kadeřnice nemusím mít obavy o účes. Pouze natahuji na hlavu igelitový pytlík od roušky a vyrážím. Můj průvodce je laskavý, mému, jistě hroznému, vzhledu se nesměje. Rozevírám náruč vstříc dešti, který mám moc ráda. Bez deštníku jsem v něm nešla už hodně let.
Druhý den vyrážíme autem na krátký výlet. Pěšky jdeme pod vrch Radobýl. Kolem mne se otevře pohled na překrásné České středohoří. Ocitám se v jiném světě. „Tak tohle je život“, říkám si. Velice intenzivně vnímám kontrast mezi tím, kde jsem teď – a s kým, a tím, kde jsem tak dlouho byla sama. Trochu fotím, ale víc tu nádheru vstřebávám do sebe. Prožívám již téměř zapomenutý pocit štěstí.
Po návratu domů se rozhlédnu po svém pokoji a padne na mne pocit tísně. Za chvíli ho překonám. Protože jsem doma, protože je to můj svět. A protože mám naději, že v tom jiném světě se zase brzy ocitnu.
Úvodní foto: autorka
