Tento týden uplyne 225 od narození Louise Daugerreho, jednoho z mužů, kteří naučili světlo kreslit. Společně s Nicephorem Niepcem je považován za otce fotografie – vynálezu, který změnil tvář světa a dal naší civilizaci obrazovou paměť.
Louis-Jacques-Mandé Daguerre se narodil 18. listopadu 1787 v Cormeilles-en Paris nedaleko Paříže, kde má dnes sochu. Vyučil se malířem divadelních dekorací a roku 1820 si založil vlastní podnik pro jejich výrobu. Firma vzkvétala, protože divadlo bylo v 19. století tím, čím pro nás televize, takže spotřeba kulis byla obrovská. A také se tu točily na tehdejší dobu velké peníze – úspěšná divadelní hra mohla přes noc udělat boháče z každého, kdo s ní měl něco společného...
Bonviván a vědec
Z Daugerreho se stal typický pařížský bonviván 19. Století. Vždy dobře oblečený bohém vedl bohatý společenský život, který mu vynesl četné užitečné známosti. Pohyboval se především v uměleckém prostředí. Navzdory svému vzdělání se brzy začal považovat za umělce, kromě toho mu ale nechyběla ani podnikavost a smysl pro obchod.
Jedním z jeho výnosných nápadů byla dioramata – jakési kulisy znázorňující historické události, nebo přírodní scenérie, které lidem té doby nahrazovaly kina. Výroba dekorací pro ně ale byla pracná a zdlouhavá. Daguerre nicméně zaznamenal, že jakýsi Niépce pracuje na postupech, které by ji mohly podstatně zrychlit.
Dá se říci, že Niépce byl Daugerreho negativem: nepříliš průbojný nadšenec pro vědu a vynálezy. Narodil se roku 1765 v rodině advokáta a původně se měl stát knězem. Místo toho dal přednost bojům v revolučních letech a manželství. Okolo roku 1789 začal experimentovat s camerou obscurou, temnou komorou, v níž objektiv nahrazoval prostý otvor, díky kterému na protilehlé stěně vznikl převrácený obraz vnějšího světa. Byla známá pravděpodobně už od antických časů, jediným způsobem, jak její obraz zachytit ale bylo jeho obkreslení.
Niépce zjistil, že na osvětlených plochách tvrdne asfalt a proto jím potahoval skleněné desky, které vkládal do kamery obscury. Skutečně tak vznikly obrazy, které ale nepřežily vytažení na denní světlo. Niépce proto asfaltem potahoval cínovou podložku a po expozici v cameře obscuře ji omýval směsí levandulového oleje a terpentýnu. Měkká neosvětlená místa asfaltu se smyla, tvrdá vytvořila světlé plochy obrazu. Techniku nazval heliografie. Jeho první dodnes dochovaný snímek pochází z roku 1824 a je na něm pohled z okna na hospodářský dvůr.
Niépce pomocí heliografie uměl vytvářet i tiskařské desky a kopírovat rytiny. Experimentoval také s dodnes používanými sloučeninami stříbra, které jsou mnohem citlivější než asfalt, neuměl však vzniklý obraz uchránit před denním světlem – tedy ustálit.
Spory o autorství
Roku 1829 Niépce uzavřel s Daugerrem dohodu, podle níž měli vynález dotáhnout do prakticky použitelné podoby společně. O případné zisky se měl Daugerre dělit s Niépceho synem Isidorem.
Niépce zemřel roku 1833 a zjistit, co všechno se za tu dobu od něj Daguerre naučil, už asi nejde. Jisté je jen to, že sám pak experimentoval ještě další 4 roky, než se dopracoval k prakticky použitelnému fotografickému procesu, který se skromností sobě vlastní nazval daguerrotypie.
Daguerrem představený postup používal stříbrné destičky, které se před expozicí potahovaly jodidem stříbrným. Citlivost pořád ještě nebyla nic moc (o světelnosti tehdejších objektivů ani nemluvě), takže expozice někdy trvaly i hodiny. Desky se pak vyvolávaly v parách rtuti a ustalovaly thiosíranem sodným. Výsledkem byl přímo pozitiv, tedy jediný exemplář obrázku, který nešlo dál kopírovat.
Ve stejné době se fotografií zabýval i Hyppolite Bayard (1801-1887), který chtěl místo drahých stříbrných desek používat obyčejný papír. Do věci se ale vložil Daguerreho přítel a vlivný tajemník Francouzské akademie věd Dominique Arago. Bayardovi nabídl menší obnos na další výzkum, současně ho ale přesvědčil, aby o své práci ještě nějaký čas vydržel mlčet. Mezitím roku 1839 Daguerre zveřejnil svůj vynález – a Arago zařídil, aby ho odkoupil stát. Ještě téhož roku schválil francouzský král Ludvík Filip zákon, kterým Daguerrovi a Isidoru Niépce přiznal doživotní penze. Bayard o své prvenství ještě nějaký čas bojoval, proti společensky zdatnému protivníkovi s mnoha vlivnými konexemi však neměl šanci.
Proti Daguerrovi se ve stejné době postavil i Isidor Niépce, který měl pocit (snad i oprávněný), že výrobce kulis si z úsilí jeho otce přisvojil víc, než mu ve skutečnosti náleželo. Po velkém úsilí se mu podařilo dosáhnout jen toho, že Nicéphore Niépce alespoň nebyl zapomenut. Za vynálezce fotografie ale přesto dodnes bývá často uváděn jen Daguerre.
Další články autora najdete na www.novakoviny.eu