Jste pravnukem majitele Winternitzovy vily v Praze na Smíchově. Čeho si na svých předcích vážíte nejvíce?
Asi by se dalo říci, že si nejvíce vážím jejich schopnosti přizpůsobit se konkrétní situaci a upravit podle toho svůj životní styl. Pradědeček byl poslední z osmi dětí chudé židovské rodiny od Berouna. Vystudoval práva, naučil se plynně šest jazyků a zastupoval klienty po celém světě. Díky tomu si mohl nechat postavit vilu od Adolfa Loose již ve svých 35 letech. Prababička Jenny zase pocházela z bohaté židovské rodiny z České Lípy. Po válce se však byla schopná zcela proměnit v ženu, která dokázala udržet rodinu (dceru a 4 vnoučata) z důchodu. Pro ní to musela být obrovská změna.
Co bylo impulzem, že se Váš pradědeček obrátil na architekta Adolfa Loose při stavbě rodinného domu?
Bohužel díky válce máme tyto informace pouze zprostředkovaně od historiků. Píší, že poskytoval právní služby firmě Kapsa a Muller. Pan Muller si od Loose nechal postavit svojí vilu a předpokládá se, že tam se s Loosem seznámil. Osobní důvody, které ho vedly k oslovení již tehdy velmi známého architekta, nevím. Myslím si, že pradědeček byl velmi moderní člověk a taky velmi inteligentní vizionář, který věděl, do čeho investovat.
Které prvky v interiéru jsou podle Vašeho názoru nadčasové a co Vy sám nejvíce obdivujete?
Já za nadčasové považuji obecné řešení prostoru a vzájemnou komunikaci místností. Také použití vestavěného nábytku je velmi praktické, účelné a designové. Já osobně nejvíce miluji knihovnu, prostor, který byl nepochybně pradědečkovou doménou. Díky zcela původnímu a zachovanému interiéru zde na mě dýchá historie mých předků.
Jak složité bylo restituční řízení, které trvalo šest let od roku 1991 do roku 1997? V jakém stavu získala rodina vilu zpět?
Restituční řízení zajišťoval tehdy ještě můj tatínek. Nevím přesně, proč trvalo tak dlouho, ale vím, že jsme museli dokazovat, že prababička darovala vilu státu pod nátlakem, což je zřejmé z mnoha dokumentů, které nyní ve vile vystavujeme. Kromě dědické daně, kterou musela zaplatit hned po příjezdu z koncentračního tábora a na kterou si samozřejmě musela půjčit, na ní ještě uvalili daň milionářskou a několik dalších finančních represí. V roce 1997 nám vilu stát vrátil ve zcela dezolátním stavu a museli jsme ji ze svých prostředků opět přivést k životu. Rekonstrukce stála asi 5 mil. a myslím, že jsme na ní dostali asi 500 tisíc dotace. Částka za rekonstrukci byla poměrně nízká a to hlavně z toho důvodu, že celá rodina (tehdy 16 osob) jsme se pravidelně každý víkend na vile sešli a míchali maltu a vozili kolečka se sutí.
Rozhodli jste se rodinné sídlo otevřít veřejnosti. Kdy nejdříve po koronavirovém omezení budou moci dorazit návštěvníci?
Návštěvníci budou moci dorazit od 11. května. Konkrétní detaily se dozví na www.loosovavila.cz.
