Mirka a Luboš se odstěhovali na chalupu v Beskydech ihned, když začala pandemie koronaviru. Oba jsou první rok v penzi, takže žijí tak, jak si už léta plánovali. Kolem jejich zahrady vede turistická trasa. „Každý den se tady zastaví tak dva až čtyři lidé a ptají se, jestli v okolí není na prodej nějaká chata. Vždy šlo o lukrativní oblast, ale takový zájem jsme dříve nezaznamenávali. Je to chvílemi až otravné. Dokonce přijel pán v drahém autě a řekl, že by nám za naši chatu velmi dobře zaplatil. Když jsme se s ním o tom nechtěli bavit, byl docela nepříjemný,“ vypráví Luboš.
Podobné situace se nyní odehrávají v řadě míst. Potvrzuje se to, co předpovídali realitní makléři v průběhu dubna. Karanténa, obavy z nákazy a nejasnosti kolem možností cestovat v budoucnu do zahraničí vzbudilo v mnoha lidech dojem, že nejlepší, co nyní mohou udělat, je koupit si nějaký rekreační objekt v Česku.
Česká tisková kancelář provedla průzkum mezi realitními kancelářemi a závěr je jasný: Zájem o koupi rekreačních obydlí je rekordní. Klienti jako hlavní důvod uvádějí: Nemáme jistotu, zda pojedeme do ciziny na dovolenou, tak ji chceme trávit ve vlastním, doma.
Podobný průzkum provedla Equa Bank. Závěr: Pořízení chaty či chalupy zvažuje během následujících pěti let každý čtvrtý Čech.
Ředitel developmentu firmy Bidli Roman Weiser uvedl: „V extrémních případech se nyní na jeden inzerát na prodej chaty či chalupy ozývá i dvě stě zájemců.“
„Češi si zřejmě uvědomili, že není jisté, zda a v jakém rozsahu budou moci v létě trávit dovolenou v zahraničí. Navíc, pokud by se podobná situace s omezením pohybu někdy opakovala, poznali, že lepší je ten čas trávit v přírodě než ve městě,“ uvedl Radek Šitera, který analyzuje trh s nemovitostmi.
Realitní makléři vytvořili nejžádanější prototyp rekreačního bydlení současnosti. Je to chalupa či chata po rekonstrukci, se středně velkým pozemkem, ideálně mimo hlavní zástavbu obce nebo u lesa.
„O Vánocích jsme se s syny dohodli, že naši rodinnou chalupu prodáme. Teď mi oba neustále volají, abych inzerát stáhnul, s nikým nejednal a náhle chalupu chtějí oba, i kdy dříve o ní nechtěli ani slyšet,“ říká sedmdesátiletý Dominik. Jeho žena začala mít vážné zdravotní obtíže, on sám cítí, že už práci na staré usedlosti s velkým pozemkem nezvládá. „Ptal jsem se už dříve kluků několikrát, zda ji nechtějí. Jenže oni mají náročnou práci, jeden je lékař, druhý manažer a ani jeden z nich nejsou zrovna kutilský typ. Jejich ženy také ne. Mají pěkné velké byty, jejich děti mají spoustu zájmů a také je nebavilo trávit víkendy a volno na chalupě. Tak jsme se dohodli, že chalupu prodáme, rozdělíme peníze na tři díly. Já budu mít přilepšení k penzi a jestli se žena uzdraví, můžeme si ještě trochu pocestovat. Jenže najednou to synáčci vidí jinak. Stačilo, aby přišel koronavirus, nejistota, zda budou jezdit k moři, a chalupa je dobrá. Co dobrá, už se o ni hádají mezi sebou. Možná to nakonec dopadne tak, že se tam budeme mačkat všichni najednou, protože i nám se ženou v době pandemie došlo, jak je fajn, že čas můžeme trávit tam a nemusíme být zavření v panelákovém bytě jako řada našich přátel,“ vypráví Dominik.
Rekreační nemovitost vlastní třetina obyvatel České republiky. Nejčastěji jde o menší chatu se zahradou a dojíždějí do ní maximálně sto kilometrů od místa bydliště.
Češi bývají označování za národ s největším počtem majitelů rekreačních objektů, podobně jsou na to Skandinávci.
Ovšem mění se skladba majitelů. Zatímco dříve býval za takzvaně typického chalupáře či chataře označován člověk vyššího věku, často v penzi, nyní mezi nimi přibývá mladých lidí, velmi často rodičů malých dětí.
„Nemít naši starou chatu, asi bych se v době pandemie zbláznila,“ říká Veronika, pětatřicetiletá máma dvouleté dcery a pětiletého syna. „Máme poměrně malý panelákový byt a děti jsou ve věku, kdy jsou velmi živé. Manžel pracoval z domova. Po dvou týdnech jsme pochopili, že on nic pořádného neudělá, já byla nervózní a děti šílené. Sebrali jsme se a odjeli na chatu. Byly z toho nejhezčí týdny našeho života. Děti běhaly venku, manžel se zašil do podkroví a pracoval, já vařila, šila roušky, chodila s dětmi do lesa. Několik kamarádek, které se dříve divily, na co naši starou chatku po dědovi máme, se mě teď ptalo, jestli bych ji jim nepůjčila na léto, že asi nepojedou k moři, že shánějí nějaký pobyt na horách. Nepůjčila, jsme rádi, že ji máme a rozhodli jsme se ji rekonstruovat, protože nevíme, jestli se situace časem nebude opakovat,“ vypráví.
Je to tak, kdo má dnes chatu či chalupu, je ve velké výhodě a měl by se připravit, že bude dostávat nabídky na její prodej. Pro mnoho starších lidí je to v podstatě zadostiučinění. Jejich děti a vnoučata už totiž neříkají: Nééé, na chatu nepojedu, na co ji, dědo vlastně máš, prodej ji. Teď říkají: Dědo, nepůjčil bys nám chatu? Ideálně na celé léto?