Její dcera Dagmar Sonnevendová ji navštěvuje téměř každý den. Nosí jí teplé jídlo. Nelly přes svůj věk a oční vadu stále zvládá žít sama. „Je výhoda, že maminka je natolik soběstačná, přestože je nevidomá. Mám známou, která má maminku, která si už není schopna ani sama namazat rohlík, tak za ní do jejího malého bytu chodí třikrát denně. Ale to je přece přirozené postarat se o rodiče, nevidím na tom nic zvláštního,“ říká Dagmar.
No, přirozené by to být mělo, ale spousta lidí prožívá poslední roky života v různých zařízeních pro seniory, kam za nimi nikdo z příbuzných nechodí.
„Tak to v naší rodině je to jinak. Když jsem byla malá, měli jsme doma obě babičky. Dožily v naší péči. Společně s mámou jsme se o ně staraly. Připadá mi to jako samozřejmost. Vím, co péče o nemocné obnáší, nějakou dobu jsem pracovala v Praze v Jedličkově ústavu pro postižené děti. Postarat se o někoho opravdu nepovažuju za problém,“ pokračuje Dagmar.
Ve svém životě pracovala v různých profesích. Učila plavání, uklízela, byla pomocnou kuchařkou, pro jednu banku telefonicky vymáhala pohledávky. Teď je v penzi, takže má čas na to, aby každý den zašla za svou mámou, pomohla jí v domácnosti, přinesla jí oběd. Obě žijí v Havířově a jsou v neustálém kontaktu. A tak Nelly může říkat pěknou větu: „Mám hodné děti.“
„Tak jste si je dobře vychovala,“ říkám jí.
„A víte, že asi ano? Asi se to podařilo. Ale šlo to tak nějak samo. Neuvažovala jsem nad tím, jak je mám vychovávat. Samozřejmě, že jsem je varovala před určitými věcmi, nesměli dělat nezbednosti. To už je dávno. Kluk má už šedesát pět, už je to taky děda. Ale pořád jsou to moje děti. Uvažovala jsem o domově pro seniory. Říkala jsem si, že bych tam nemusela uklízet, měla bych navařeno. Jenže o mě je pořád postaráno. Nemám důvod tam jít. Dcera chodí téměř denně. Každý čtvrtek přichází vnuk s pravnukem a hrajeme šachy. Vnoučata mi posílají fotky, když někam jedou. Mám z nich radost.
Nelly má velkou výhodu. Naučila se pracovat s počítačem, s moderní technikou je přímo kamarádka. A tak, i když je téměř nevidomá, se speciální lupou zvládá práci s internetem. „Zajímají mě na internetu různé články. Znám youtubery, pročítám i různé drby. Tablet to je moje, když přijdou pravnoučata, doslova se o něj rveme,“ říká se smíchem.
Za svůj kladný vztah k moderní technice vděčí manželovi. Prožili spolu přes šedesát let. Byl fandou do počítačů, první měli už počátkem devadesátých let. Muž jí říkal, ať se s ním naučí pracovat, ať přestane psát dopisy na psacím stroji. Poslechla a dnes ví, že udělala dobře. Manžel zemřel, ale ji internet udržuje v kontaktu se světem, s mladými lidmi. Je zvyklá žít společensky, její dcera Dagmar říká, že jejich bytu se říkávalo kavárna na hlavní třídě. Tolik tam bývalo návštěv.
„Paní Nelly, změnil se hodně svět?“
„No to víte, že jo. Vždyť já pamatuji druhou světovou válku. Jednou jsem seděla ve společnosti a takový klučina, asi pětatřicet mu bylo, se divil. To si opravdu pamatujete druhou světovou válku, ptal se. On byl překvapený, ale pro mou generaci je to samozřejmost. Tak dlouho už jsem tady. A pořád mě to tady baví. Mám se pořád na co těšit. Hlavně na to, že přijde dcera, syn, rodina.“
„To, že maminka může být doma a my se o ni můžeme starat, je velká výhoda. Ukázalo se to teď při karanténě. Bylo mi moc smutno, když jsem viděla, jak zavírají domovy seniorů. To bylo drastické. Vždyť oni tam seniory zavírali jako do vězení. Jen proto, aby nezemřeli, jenže mnozí z nich raději chtějí umřít, než takhle žít. Bez možnosti vidět se s blízkými, bez možnosti vyjít ven. To přece musí být pro ně strašné. Nedovedu si představit, že by maminka takhle byla někde zavřená a já za ní nemohla chodit,“ říká Dagmar.
Teď má po operaci očí, takže pár dnů mámě oběd nemohla přinést. Takže Nelly byla pozvána k ní, také k synovi a se zásobováním velmi pomohl i hodný přítel Láďa. Zkrátka, Nelly dál může říkat: „Mám se moc dobře.“
