O vesnickém blbovi
Vesnický blb Žambůrek chodil pravidelně po vsi, žvýkal uslintaný provázek, měl hlavu na stranu a smutný pohled. Děti, které dovedou být k takovým lidem často velmi kruté, se mu už ani neposmívaly. Zvykly si. Obecní blb Žambůrek patřil zkrátka k vesnici, tak jako starosta, tedy správněji předseda místního národního výboru, tak jako listonoš, převozník Hlaváček nebo jako vilná dcera správkyně zámku, která si postavila v zámecké zahradě stan, aby se nemusela doma hádat s matkou o občasné milence.
Žambůrek patřil zkrátka k našemu vesnickému koloritu. Při každém pohřbu šel s křížkem v čele průvodu, hlavu měl ještě víc na stranu a jeho pohled byl ještě smutnější než obvykle. Když došli ke hřbitovu, opřel si křížek o zeď a bedlivě poslouchal proslov faráře. Když farář domluvil, tak se pokřižoval a hodil hrst hlíny do hrobu na rakev. Byl to spokojený a hodný blb. A hlavně důležitý. Žádný pohřeb se bez něj neobešel. Nevím, jak si ve vesnici poradili, když Žambůrek zestárnul a posléze umřel. Sám sobě si křížek nést nemohl. Ale to už jsem ve vsi nebyl, protože mě různá zaměstnání honila po Čechách.
A pak byl ve vsi ještě jeden zvláštní člověk. A my děti jsme se domnívaly, že je to taky blb. Nežvýkal sice provázek a nenosil hlavu na stranu, ale zato uměl strašně rychle utíkat. A tak došlo místnímu fotbalovému Slavoji, že by bylo dobré ho angažovat do fotbalové jedenáctky. O místním fotbale by se dala napsat nejen malá glosa, ale hned celý román. Tak byl tento fotbalový mančaft proslavený po celém okrese.
Poté, co byl Artik angažován do místní fotbalové jedenáctky, my děti jsme nevynechaly jediný místní zápas. Byla to vždy atrakce. Dokonce jsme jezdily i na zápasy venkovní, nacpány na korbě náklaďáku.
Ten člověk, o kterém jsme si myslely, že je blb, neuměl ovšem vůbec hrát fotbal. Ale zato utíkal tak rychle, že by nás mohl s klidem reprezentovat na olympiádě. Když se někdo z protihráčů utrhl a prošel náhodou naší občas děravou obranou, z lavičky, kde seděl trenér, se vždycky ozval výkřik.
„Artiku, vem si ho!“
A Artik jen sklonil hlavu, aby měl menší odpor vzduchu a vyrazil skutečně jak závodní chrt. A všichni diváci, co měli síly, volali spolu s trenérem – Artiku, vem si ho. Ani jednou se nestalo, že by uhánějícího protivníka nedostihl. A protože fotbal hrát moc neuměl, protihráče občas zlikvidoval i tím, že mu podrazil nohu. Když po červené kartě, kterou za ten zákrok obvykle dostal, kráčel do šatny, měl ve tváři vítězný pohled.
Já jsem si ho tehdy zařadil do kategorie venkovských blbů. Spolu se Žambůrkem. Ale myslím, že Žambůrek byl pro vesnici přece jen potřebnější. Nosil přeci křížek při pohřbu.
Ke svému velkému překvapení jsem se po letech dozvěděl, že Artik, který se vyučil pouze černému řemeslu, byl jmenován ředitelem největší místní továrny. Ale když o tom dnes přemýšlím, tak to zase takové velké překvapení nebylo. Tehdejší doba vesnickým blbům a dělnickým kádrům zkrátka přála. A nejen těm vesnickým. Jen Žambůrek pořád chodil s uslintaným provázkem a smutným pohledem po vsi. Žádné funkce se nedočkal.
* * *
1960 hřiště Slavoje nelahozeves 2020
Glosa o odcházejícím létu
Slova známé písně „Za rok se vrátím,“ interpretované kdysi dávno Milanem Chladilem, mi padla do oka hned poté, co jsem při procházení webem narazil zcela náhodou na stránky nadepsané jako „Karaoke texty.“
„Už léto končí, tažní ptáci letí.“
Tak zpívá s nostalgií v hlase Milan Chladil. Nebyly tam pochopitelně jen texty jeho písní, ale i písně Ivety Simonové, Rudolfa Cortése a celé řady dalších, dnešním mladším posluchačům už zcela neznámých interpretů. I s autentickými nahrávkami. Ten pohled na texty dnes skoro zapomenutých písní mě neobyčejně potěšil. Určitě víc než pohled na kalendář a vědomí toho, že léto už pomalu, ale jistě umírá.
Po prvním, a přiznám se, že i docela pochopitelném záchvatu nostalgie nad dávno pominulými písněmi našeho mládí jsem se podíval z okna. Venku lije jako z konve, teploměr sotva leze přes deset stupňů a končící kalendářní léto odletělo pravděpodobně s těmi tažnými ptáky někam hodně daleko.
Analogie textu té písně s mizerným počasím za oknem by byla zcela zjevná, kdyby byli skrze hustý déšť vidět pod šedivou oblohou nějací tažní ptáci. Venku ovšem žádné ptáky nevidím. Co by taky dělali v tom marastu! Buď už vzali předem dráhu směrem ke Středozemí, nebo se schovávají někde v suchu.
Pokud bych měl parafrázovat hlubokomyslnou úvahu pana Hrušínského ze skvělého filmu Rozmarné léto, musím poznamenat, že způsob tohoto nastávajícího podzimu zdá se mi být poněkud nešťastným. On sice ten pravý, kalendářní podzim ještě nenastal, ale venku to vypadá, jako by se příroda spíš připravovala na zimu.
Nemám rád deště, plískanice, bouřky, chladný vítr, mrznoucí uši a vůbec všechno to, co v člověku mimoděk vyvolává špatnou náladu. Pro mne je určitě přijatelnější, když mi špatnou náladu způsobí čtyřicetistupňová vedra. Ostatně, moje vřelá náklonnost k horkému slunci je mým přátelům notoricky známá.
A tak se nechám překvapit, věřím, že pozitivně, že podzim, který se nám tak neurvalým způsobem s předstihem ohlásil, nám všem přinese ještě pár příjemných chvil, plných vůně spadaného listí a pestrobarevné nádhery stromů, prosvětlených hřejivým podzimním sluncem.
A než tohle všechno, jak pevně doufám, přijde, otevřu si v nastávající noci znovu webové stránky, pojmenované „Karaoke texty“ a budu si jen potichu, abych nevzbudil svou ženu a psa, prozpěvovat písně Rudolfa Cortése, Richarda Adama, Milana Chladila či Yvetty Simonové.
