Dnes už ho mají za sebou oba – Petr Štěpánek a Zlata Adamovská. Ovšem jejich mladou náturu by jim mohli závidět leckteří třicátníci. Během sedmi let manželství něco přibylo, něco skončilo, něco se vyměnilo - třeba zlobivé koleno. Ale životní elán, pracovní nasazení a radost z každého společného dne není jen jejich mediálním obrazem, kterým se prezentují na veřejnosti. Oni takoví opravdu jsou. Vím to jistě, protože je oba dobře znám. A proto bude moje první otázka rozhovoru pro portál i60 možná trochu protekční…
Udělali byste před těmi sedmi lety něco jinak?
Zlata Adamovská: V žádném případě. Byl to moc krásný den, celá rodina pohromadě, spousta kamarádů z různých koutů světa, prostě jsme si řekli: Do třetice všeho dobrého i zlého… „ANO“.
Petr Štěpánek: Jen nás mrzí, že jsme se nepotkali dřív.
Dnes mladé páry často zakládají rodinu, aniž by předtím uzavřeli manželství. Přitom žádost o ruku může být tak romantická, nemám pravdu?
Petr: Ano, přesně tak jsem si to představoval a taky připravil. Půl roku před svatbou jsme se vypravili do Keni, kde jsme také trávili Silvestr. Zlatu ale tehdy přepadla nějaká viróza a dostala horečku. Jen taktak vydržela v restauraci do půlnoci. Jenže já jsem měl všechno pečlivě připravené a po půlnočním přípitku jsem poklekl a Zlatu požádal o ruku s připraveným prstýnkem na dlani. Měl jsem pocit, že mě vůbec nevnímá, jak jí bylo zle. Ale souhlasila a dodnes tvrdí, že toho nelituje.
Zlata: Samozřejmě že ne, ačkoli se mi už do vdávání moc nechtělo. Petr je takzvaně stará škola, ale právě tohle se mi na něm líbilo, že chtěl náš vztah zpečetit oficiálně a ukázat, že to není jen nanečisto. Jsme manželé a mně to přijde správné.
Ale nechme romantiky a pojďme do každodenní reality. Svazky ve zralém věku s sebou obvykle přinášejí komplikace s potomky z minulých vztahů. Jak je to u vás?
Zlata: Moje děti jsou už dospělé a žijí si vlastní životy. Takže vlastně nevznikají žádné třecí plochy. Obě děti Petra přijali do naší rozpadlé rodiny a mají s ním přátelský vztah. No a Petr svoje vlastní děti nemá, takže našel vlastně novou rodinu. Trochu mi vadí, že se s mým synem oba dva jmenují Petr. To jméno se mi vždycky líbilo, aby bylo jasno, ale nikdy jsem nechtěla, aby se táta a syn jmenovali stejně.
Petr: No vidíš, odříkaného největší krajíc…
Zlatko, jak jsi přijala roli babičky a jak se v ní angažuješ?
Zlata: Je to jedna z nejhezčích „rolí“ jakou jsem kdy dostala. Nemusím se učit text, líčit se, navlékat na sebe nepohodlný kostým. Naopak můžu přijít v teplákách a tričku, nenalíčená a malý Viktor mi vždycky skočí do náruče a na otázku: Co jsi bábino? odpovídá výkřikem ŠTĚSTÍÍÍÍÍ !!! a vrhne se mi kolem krku. Stavíme si domy z lega, vozíme auťáky sem a tam, hrajeme fotbálek, chodíme na procházky nebo na hřiště, občas si ho s Petrem vezmeme s sebou na chalupu.
A jak funguješ ty, Petře, jako dědeček bez vlastního přičinění?
Petr: Budeš se divit, ale já si to taky užívám. Už jsem sice několik nevlastních vnoučat vychoval, ale když vidím ty bezelstné dětské oči a touhu po poznání, jsem připraven nejen pomoct s hlídáním, ale také být co platný jako děda, který ledacos prožil, zná, umí a rád to všechno předá dál. A o tomhle to prarodičovství vlastně je. Nemám pravdu?
Zlata: Ačkoli Petr vnoučata vlastně vyženil, je příkladem toho, že lásku a čas, který jim člověk věnuje nic nemůže nahradit. Je to někdy náročné, ale já říkám, že vnoučata jsou 2 v 1, fungují jako nabíječ energie ale zároveň i jako její vysavač.
Zatím jsi tchýně jen pro svého zetě. Tvůj syn ti nevěstu zatím ještě nepřivedl… Umíš se oprostit od dobře míněných rad a zásahů do výchovy vnoučátek?
Zlata: Zařekla jsem se, že do výchovy vnoučat mluvit nebudu, ale stejně se někdy neudržím. Dobře míněná rada může být někdy vnímána jako podceňování schopností rodičů a to bych nerada. Já jsem svojí mámě byla vděčná, že mi do výchovy nemluvila a respektovala moje rozhodnutí. Takže já ráda pohlídám, pohraji si a odevzdám. Nádhera. Bára je skvělá máma a zvládá tu dvojitou porci mateřství s přehledem, ale už je čtvrtý rok doma a přiznám se, že já bych to nevydržela. Vítala jsem, že si můžu jít do práce takzvaně odpočinout. Pak jsem se vždycky těšila domů.
Ke každé generaci patří už po staletí, že kritizuje tu předchozí. Jaké jsou vaše výhrady k současnému mládí? A shodnete se i v tom?
Petr: Já těm mladým dost závidím. Svobodu, cestování, studium či práci po celém světě. O tohle všechno jsme jako generace byli ochuzeni. Já jim fandím, narodili se do svobodného světa a je na nich, jak si s tím poradí. Některé věci z nedávné historie nechápou a my zase nechápeme ten jejich virtuální a digitální svět, ve kterém jsou oni jako doma.
Zlata: My jsme měli společného nepřítele, komunismus. Jejich nepřítelem je teď například koronavirus. Nevím, co je horší. To jejich sdílení všech zážitků a aktivit na všech možných platformách se mi ale moc nelíbí. Ztrácejí tím soukromí a neuvědomují si, že to jednou může být použito proti nim. Jsem šťastná, že moje zážitky z mládí nejsou nikde archivovány a není možnost je někde použít nebo i zneužít. Teď je každý na sociálních sítích propojen s každým, ale já si přesto myslím, že všichni přece nemusí vědět všechno. Protože mít svoje tajemství má svoje kouzlo.
Bez ohledu na koronavirus - máte už vychytaný způsob, jak spolehlivě zabránit manželským neshodám? Anebo vás zatím pořád míjejí?
Petr: Každý z nás jsme si v minulých vztazích prošli různými peripetiemi a zklamáními, takže jsme si na začátku našeho vztahu řekli, že pokud se nám na tom druhém nebude něco líbit, pokud budeme mít jakékoli výhrady k chování či reakci toho druhého z nás, řekneme si to hned, okamžitě. Vyčistí se vzduch a nic v člověku nebobtná a neschovává si nějakou výčitku na později, až bude vhodná doba.
Zlata: Takových chvil je sice poskrovnu, ale funguje to. A možná nám to nebude nikdo věřit, ale my jsme se ještě nikdy nepohádali. Fakt je nám spolu moc fajn. Vážíme si toho, že nás osud dal dohromady a já děkuji hlavně Petrovi, že je takový pohodář.
Jakkoli budeme optimističtí, věk po šedesátce, neřku-li po sedmdesátce přináší sem tam nějaký zdravotní problém. Dejte prosím vašim vrstevníkům aspoň malou satisfakci, že ani vy dva nejste v tomto směru výjimkou…
Petr: No jéje, zdravotní problémy se nevyhnou nikomu. Já už mám například vyměněná obě kolena.
Zlata: A šlape mu to jako za mlada. Jinak žádné léky, žádné potíže. Já jen zírám.
Petr: Musíš ale dodat, že jsem po zdařilé operaci MUDr. Petrem Krejčím poctivě rehabilitoval, naložil jsem si různých cviků o polovinu víc než ostatní, protože jsem zase chtěl hrát divadlo bez omezení. Je to také o psychice. Když stojíte před louží a věříte si, že jí přeskočíte, tak jste potenciální vítěz. Ale když si nevěříte, tak ji s největší pravděpodobností nepřeskočíte. No a já už zase skáču přes kaluže…
Moc hezky jsi to vyjádřil, přímo symbolicky. Ale co vaše cestovatelská vášeň? Všechny ty hrůzy kolem koronaviru ji asi utlumí, že?
Zlata: Obávám se, že se nějakou dobu nikam nepodíváme. Plánovali jsme sice cestu do Jižní Ameriky, ale za těchto okolností by to asi nebylo to pravé ořechové.
Petr: A právě proto jsem rád, že jsme v tomhle ohledu se Zlatou nezaháleli. Využili jsme každou možnost vyrazit za hranice všedních dní. Viděli jsme společně kus světa a v době nouzového stavu máme pořád na co vzpomínat. A že je na co! Vzpomínáš, Zlatko, jak jsme v Panamě jezdili na laně v korunách stromů? Nebo jak ses v Kanadě bála medvědů, když jsme muškařili v řece a lovili lososy?
Zlata: Možná ještě horší bylo, když nám na safari v Keni došel v džípu benzín a začalo se rychle stmívat…
Petr: Anebo když jsi vypadla v divoké řece z raftu, ačkoli jsem ti celou dobu říkal ať koukáš na ty peřeje a ne na okolní krajinu.
Zlata: No dobře, tak jsem se trochu kochala… Ale mnohem hrůznější zážitek byl, když se na mě v Indii pověsil hrozen žebrajících dětí a já věděla, že mých pár drobných jejich nuzný život nezmění. Ale to jsou věci, které k cestování patří a vlastně jsou to ve finále zážitky, které váš život obohatí.
Na co nás pozvete do divadla nebo do kina, až budou zase normálně fungovat?
Zlata: Pokud to bude v létě, tak vás ráda pozvu na Starce na chmelu. Legendární muzikál, který hrajeme ve Studiu Dva na Letní scéně Vyšehrad. Je to moc povedená love story, plná krásných hitů, které snad nikdy nezestárnou. Po současné karanténě to bude skvělá terapie.
Petr: A na podzim budeme hrát ve Studiu Dva v kamenné scéně na Václavském náměstí další reprízy úspěšné hry MISERY. To představení máme moc rádi nejen kvůli hereckým příležitostem, hlavně od Zlaty je to mimořádný výkon, ale taky pro setkání s Ondřejem Sokolem, který tu hru režíroval.
Zlata: A pokud jste ještě neviděli představení Vzpomínky zůstanou, tak vás zveme na Malou scénu Studia Dva v ulici Na Perštýně 6, kde je hrajeme už druhou sezónu.
Na letošním předávání Českých lvů vám to jako vždy moc slušelo. Cena filmových fanoušků je sice „nestatutární“, ale právě divák je pro film asi nejdůležitější. Jaké jsou vaše ambice v této „bojové disciplíně?“
Petr: Jedna věc jsou ambice a druhá věc je realita. Vy si můžete vysnít spoustu rolí, ale pokud vám je někdo nenabídne, můžete mít ambice jakkoli velké, v život je neuvedete.
Zlata: Já jsem měla vlastně štěstí, že mi režisér Martin Horský nabídl roli ve filmu Ženy v běhu, který diváci svojí návštěvností a posléze hlasy v anketě ocenili jako nejúspěšnější filmovou komedii poslední doby. Z toho mám upřímnou radost a za tu Cenu filmových fanoušků divákům děkuji.
Bylo by zbytečné ptát se, jestli vaši současnou etapu života považujete za šťastnou. Ale přece – myslíte si, že ji něco ještě před vaší společnou cestou životem předčilo, anebo to nejlepší teprve přijde?
Zlata: Já bych rozhodně nechtěla zatracovat nic za svého minulého života. Měla jsem zajímavý, pestrý, dobrodružný, zábavný život, kde o nudu rozhodně nebyla nouze. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří můj život obohatili. Měla jsem to štěstí, že se mi narodily dvě zdravé děti, které tu snad budou něco platné. V práci se mi dařilo a zažila jsem si i těch pomyslných pár minut slávy, takže, nestěžuji si.
Petr: Se Zlatkou v mnohém souhlasím, ale já už se moc zpátky neohlížím, užívám si každý den naplno, protože si myslím, že život je moc krátký na to, aby byl omezený, abychom ho takříkajíc proflákali. Prostě nechci bilancovat. To by znamenalo, že končím, ale kdepak, já mám ještě spoustu plánů, pracovních i soukromých. Momentálně jsem šťastný, že to je tak, jak to je. Za nic bych neměnil.
Petr už rodiče nemá, ale ty, Zlatko, pořád pečuješ o svoji maminku. Kdo ti v tom při tvé časově náročné profesi pomáhá a jak to obě zvládáte?
Zlata: Moje maminka je ještě poměrně soběstačná. Bydlíme ve stejném domě. Ale máma má svůj byt, kde jí pomáhám nejen já, ale i moje obě děti a když je potřeba tak i pečovatelská služba. Já totiž razím heslo, že rodina si má pomáhat a vedu k tomu i své děti. Nikdy jsem jim nedávala peníze za to, že vytřely schodiště nebo, že umyly auto či posekaly trávu. Prostě v rodině si budeme pomáhat bez jakýchkoli nároků, každý chvilku tahá pilku. Tam, kde jsou rodinné vztahy pochroumané, je to pak v důsledku velmi znát.
Jak si představujete svoje ideální stárnutí, řekněme, až se vám bude zvolna blížit devadesátka?
Petr: Já vůbec takhle daleko nepřemýšlím, žiju s minimálním výhledem do budoucnosti. A jak vidíš, zatím se mi to vyplatilo. Velké plány všem zastavil koronavirus a já budu rád, když tenhle nečekaný zásah do našich životů ve zdraví přežijeme.
Zlata: Já bych si přála, abych se takhle vysokého věku dožila hlavně proto, že bych chtěla vidět, jak rostou moje vnoučata, jak se jim daří. Petrovi už tou dobou potáhne na stovku, tak budeme určitě slavit každý den. Mimochodem, to děláme už teď…
K tomu není co dodat. Mockrát vám děkuji za rozhovor a přeji vám z celého srdce, aby se vám vaše přání splnilo. A vlastně i nám všem...
