Tento příběh je důkazem toho, že dobří lidé ještě nevymřeli...
Je pozdní, páteční odpoledne. Sedím ve své prosklené, moderně zařízené, pracovně. Cedulka na dveřích oznamuje: generální ředitel a majitel firmy. Kam až jsem to dotáhl! Slunce sálá z bezmračného nebe, chodníky rozpálené, že za chvíli lidé budou jak vysušené tresky. Proto pospíchají domů, nebo se zchladit do hospůdek, barů či nákupních center. I v mé kanceláři jede klimoška na plný výkon. Sedím, nohy na stole a přemýšlím o svém dosavadním životě. Jsem zahleděn do dvou fotek, maminky a Jana. Zítra mám loučení se svobodou spolu s věrnými kamarády, kde mi jeden bude už navždy chybět. A za týden do toho praštím. Veselka bude jen malá, v horském kostelíku, kde krom nevěsty budou jen její rodiče a svědci. Moji rodiče? To je vlastně začátek příběhu.
Od svého dětství jsem žil a poznal jen maminku. Později, když jsem hledal tatínka, řekla mi maminka, že od nás odešel a už o sobě nedal vědět. Byl jsem malý, tak jaképak velké vysvětlování. Později se ukázalo, že otec, jakmile se dozvěděl, že bude mít potomka, opravdu vzal nohy na ramena a doslova utekl. Zbabělec. Maminka zůstala na vše sama. Trochu jí sice pomohli její rodiče, bohužel, byli už staří a zanedlouho zemřeli. Jen trochu si pamatuji na babičku, dědu si nevybavuji vůbec.
Maminka měla dvě práce, přes den pracovala v kanceláři a pak chodila do jiné firmy uklízet, kam jsem s ní často i chodil. Občas ještě nějakým známým pomohla s účetnictvím. Každá koruna se hodila, musel se zaplatit nájem a další výdaje spojené se stravou, oblečením a zaplatit školku. Maminka mě učila odmala hospodařit. Když jsem pomáhal s utíráním nádobí, či měl své věci uklizené, dostal jsem drobný peníz. Přeci nic není zadarmo, slyším dodnes její slova.
Když mi čítávala ještě po tom celodenním shonu pohádky, její hlas zněl tak nějak medově, byl tichý, že jsem neměl problém se rychle přenést do děje pohádky a někdy i v půli děje pohádky usnout. Na to do konce života nezapomenu, jaké to byly nádherné okamžiky. Byli jsme si hodně blízcí, rád jsem se večer k ní stočil do klubíčka a jen tiše jsme mlčky seděli či leželi a někdy mamince stékaly po tvářích slzy jako hrachy.
Neměla to lehké, ale nikdy si přede mnou nestěžovala. Postěžovat si nemohla ani svým rodičům, kteří již byli na pravdě Boží. Občas k nám na kávu přišla sousedka, její kamarádka, která také měla syna mého věku. Byli jsme a dodnes by i byli, nerozlučnými kamarády, resp. bratry, i když ne biologičtí. Maminku jednoho dne odvezli z práce do nemocnice, zhroutila se vyčerpáním. Ujala se mě sousedka Míla a vzorně se o mě starala. Chodila se mnou za mamkou, učila se se mnou a Janem, jejím synem. I její manžel Marek se zapojoval do výchovy, o víkendech jsme hráli fotbal, chodili s Markem na fotbal, do přírody, jezdili na kolech, no spíš nás Marek na těch kolech učil jezdit. Tři týdny utekly jako voda a mamka se vrátila.
Byla dost unavená a nechodila do práce. Byl jsem moc rád, že ji mám zase doma a že se k ní v noci mohu vloudit do postele, přitulit se a mít ten pocit, že mě má někdo rád a koho mám rád i já. Za nějaký čas zase maminka musela do nemocnice. Přišla po měsíci domů, byla hodně hubená, v obličeji zestárla a byla hodně unavená. Míla jí hodně pomáhala, ona, jako dospělá věděla, že to je zlé. A bylo. Za dva týdny opět maminku převezli do nemocnice a po týdnu zemřela. Bylo mi 6 a měl jsem v září zasednout do lavice první třídy. Proplakal jsem celé noci. Ještě ve školce jsem byl apatický, nic mě nebavilo. Na tomto světě jsem zůstal já, malý, docela sám.
Nevím sice, jak to Míla zařídila, ale úřady mě prozatím svěřily do její a Markovy péče. Alespoň někdo, koho jsem znal a znal jsem důvěrně i prostředí, kde bydleli. Ale domov je domov. Ten jsem však bohužel ztratil. Byt musela Míla s Markem po smrti matky vyklidit. Zůstala mi jen postel, knížky a pár hraček, moc jsem jich neměl, nebyly peníze. Když jsme se všichni s maminkou naposledy rozloučili, začal pro mě nový život. Míla, Marek a nový brácha Jan, byla moje nová rodina. Musím dnes s odstupem říci, že jsem v tom hrozném osudu měl i trochu štěstí. Byla to normální, pohodová rodina, kde bylo hodně lásky, kterou i mě všichni obdarovávali. Nestrádal jsem. Moji nejbližší dbali, abych nezapomněl na svoji mamku, chodili se mnou na hřbitov. Později už jen občas, nechtěl jsem tam často chodit, stresovalo mě to, vzpomínal jsem na maminku u fotky, kterou jsem měl u postele. Bylo to pro mě klidnější.
Roky ubíhaly. Přes základku a střední jsem se dostal až na techniku, kterou jsem úspěšně vystudoval. Založil jsem si firmu, která dodnes dobře prosperuje. Brácha Jan se vyučil truhlářem a pak si ještě dodělal maturitu. Uměl vyráběl krásný nábytek, byl pečlivý, měl hodně nápadů. Založil si malou firmičku, která nezvykle dobře prosperovala. Vybavil celou moji firmu nábytkem a díky mým kontaktům dostal i další lukrativní nabídky. Byl jsem rád, že se mu daří. Byli jsme si hodně blízcí, říkali jsme si hodně důvěrné věci, nikdy se nepodrazili, občas jsme se sice pohádali, ale druhý den jsme o tom nevěděli. Měli jsme se skutečně moc rádi. Bohužel, osud je někdy hodně krutý. Jan se zabil na motorce, vrazila do něj řidička s SUV autem, neměl šanci. Byl na místě mrtev. Hrozná rána pro Mílu a Marka. Dlouho se z toho nemohli vzpamatovat. Šrám na duši jim zůstal do konce života.I já jsem na tom byl bídně. Moc mi chyběl, neměl jsem si s kým povídat, rozebírat pracovní věci a hlavně, probírat holky. Ale žít se musí dál.
Míla s Markem se hodně upnuli na mě. Tak nějak jsem jim zbyl. Bože, že osud zrovna uštědří ránu tak hodným lidem, kteří mi dali domov, lásku a materiálně mě zabezpečili, to dodnes nemohu pochopit. Zprvu jsem často chodíl na hřbitov za Janem,sedaje na lavičce někdy i celé hodiny a v duchu jsem si s ním povídal o všedním životě a z očí mi proudily slzy jak horské potoky. Pak jsem se zase upnul na fotku Jana, kterou jsem umístil vedle fotky mé maminky.Ten hřbitov jsem zase, jako u maminky, přestal nedávat. A tak snad byli moji blízcí mému srdci blíž po celý den. Obě fotky též mají svá místa v mé pracovně ve firmě. Jakou sílu má láska mezi dvěma bratry, kteří sice nejsou biologičtí, ale jejich společný život od dětství je tak stmelil, že možná někteří skuteční bratři k sobě nechovají tolik lásky, úcty a porozumění , jak to fungovalo mezi námi. Jan mi neskutečně chybí a chybět bude do konce života.
Dost se připozdilo, slunce se nachýlilo a začalo být trochu snesitelněji. Půjdu domů. Jen bych si ještě trochu měl v hlavě srovnat, jak bude zítra probíhat loučení se svobodou, abych na nic nezapomněl. Z kraje týdne jsem pozval i Marka. Při večeři jsem řekl: tati, chci tě mít na svém loučení se svobodou, přijmeš moje pozvání? Nastalo hrobové ticho. Do té doby jsem mu říkal Marku. Jen lehce přikývl hlavou,protože slova mu evidentně uvázla v hrdle. Míla se hlasitě rozplakala. Mílo, byla, jsi a navždy budeš mojí druhou maminkou, pronesl jsem tiše. Tátu jsem nikdy nepoznal, tak Marek je mým otcem. Hodně jste pro mě udělali, nemusel jsem do děcáku a měl jsem do dnešního dne s vámi krásný život. Jen mi v něm chybí krom maminky i Jan. Potom už jsme plakali všichni.
Své nastávající,vyvolené jsem vypověděl celý svůj životní příběh, když naše láska dozrála a já ji požádal o ruku. Trochu dost mi připomíná v hodně věcech moji maminku. Myslím, že mi bude dobou ženou a úžasnou matkou našim dětem. Zajisté jsem ji představil i Míle a Markovi. Byli dojati, i jim se líbila. Moje Olinka byla z mého životního příběhu hodně rozrušená a plakala. Slíbila mi, že se bude snažit mi vynahradit všechny ty špatné roky svojí láskou. Těším se, až se každé ráno budu vedle ní probouzet, v noci se s ní milovat a budeme vychovávat naše děti, jako mě vychovávala moje maminka a pak Míla a Marek. Slíbil jsem si, že jim budu číst pohádky, jako je čítávala moje maminka a že se budou moci ke mně schoulit do klubíčka, aby měly pocit, že láska rodičů nezná hranic.
Často přemýšlím, co by tomu všemu řekla moje maminka. Bohužel, to se nikdy nedozvím. Jsem moc rád, že při mně stojí moje druhá maminka Míla a otec Marek a celý život doufám při mně bude stát i moje žena Olinka.
No, už jdu pomalu poklidit věci ze stolu, zabezpečit trezor a vyrazím k domovu, do své vily, kterou jsem si nechal postavit.Někdy osud hodně zamíchá kartami a s osudem nemůžeš bojovat. Ale vlastně můžeš, jen on vždy jisto jistě zvítězí. Bylo to tak i v případě nemoci maminky, nehody Jana a průběhu mého života. Já osudu mohu mít za zlé to, že mi vzal maminku, otce, který se na mě a maminku vykašlal. Poděkovat osud zasluhuje za to, že Míla a Marek se mě ujali, dali mi vše, jako jejich synovi Janovi, takže jsem nestrádal a to co se dotýká lásky i peněz. Nakonec i když osud vzal rodičům Jana, zůstal jsem alespoň já, i když.... Žádného člověka nelze nahradit jiným, já se snažím jim nahradit v dobrém Jana, ale není to ono, Jan byl Jan a já jsem já. Jen do posledního dne jejich života jim budu oporou, budu je zahrnovat láskou a péčí, budu jim oplácet ty roky, kdy mi dali zapomenout na moje hoře a prožít dětství a dospívání tak, jak je prožívali moji vrstevníci, jimž do života tak krutě nezasáhl osud.
Proto si říkám: není táta jako táta. Jeden byl zbabělec, který se nedokázal postavit k nastalé situaci čelem a nechal ženu, kterou alespoň trochu musel milovat, na holičkách a k tomu těhotnou a pak ten, zcela cizí, který mě k sobě přivinul, abych se vyplakal a vypovídal se z toho hoře, když mi umřela maminka a který mi vždy podal pomocnou ruku, abych si nemyslel, že jsem v tom světě zcela sám.
Někdy je to zkrátka tak, že ti pomůže spíš cizí, než vlastní, i když v dnešní době je to ojedinělé a zcela zřídka. Já jsem to tak zažil a jsem za to rád.
Děkuji vám, rodiče....
Dovětek: Zuzko, promiň mi nesplnění slibu, jen okolnosti, kdy jsem jedno odpoledne strávila v útulné kavárničce se svým kamarádem a při dobré kávě a jedné skleničce, jsme si krásně povídali o životě a tak, mě vedly k napsání tohoto opět smutného příběhu.
Žije s rodinou a třemi dětmi v Praze a 2x měsíčně na otočku přijede na hrob nejen své maminky, ale i maminky Míly, otce Marka a Jana. Hrob mají všichni společný. Protože oni všichni jsou moje rodina, mi řekl. Už tak jezdí, při svém hektickém životě úspěšného podnikatele, několik let a tak to prý zůstane, dokud tam nebude odpočívat i on.
Taky se mi přiznal, že nezapomněl na slib, který si kdysi dal, že svým dětem bude číst pohádky a ty se jistě budou rády choulit k němu do klubíčka, aby poznaly sítu té rodičovské lásky. Je to sice někdy stresovka, ale slíbil jsem si to a sliby se mají plnit. Zvláště pak dané dětem. I za to si mě prý moje žena neskutečně váží a já jsem tomu neskutečně rád.
Zvláštní, příběh jsem napsala jak se říká jedním tahem, jako kdyby mi písmenka psal počítač sám. To asi i proto, že dětství jsme prožili bydlíce nedaleko od sebe, i když kamarád je o několik let starší jak já. Já jsem však jeho životní příběh znala od samého začátku, protože nás spojovalo nejen naše kamarádství, ale hlavně sport....
