„Maudrý má oči v hlavě své, blázen pak ve tmách chodí. Avšak poznal jsem, že jednostejné věci všechněm se přicházejí. A proto jsem řekl v srdci svém. Máť-li se mi tak díti, jako se děje bláznu, pročež jsem tedy maudrosti předčil?“
Tak tahle citace je z knihy knih, konkrétně z Bible kralické, kterou jsem kdysi před padesáti pěti lety koupil za třicet korun v antikvariátu na velkém plzeňském náměstí. Přesněji řečeno, je z Knihy Ecclesiastes, tedy z Kazatele. Nejsem věřící, jak by se snad z tohoto úvodu zdálo. Ale studiu biblické a židovské historie jsem věnoval velkou část svého života. Mnohý z dnešních problémů Předního východu má právě své kořeny již v šeru biblického dávnověku. A protože si svou Bibli kralickou rád pročítávám, věnuji tuto glosu právě jí.
Tato Bible má úctyhodné stáří. Byla vydána v jubilejním roce 1863 na památku příchodu soluňských bratrů Cyrila a Metoděje do Čech. Je tištěna krásným švabachem a mám ji daleko raději než nové ekumenické překlady, kterými mě zásobují mí blízcí věřící přátelé. Mám teď na mysli hlavně velkou studijní Bibli o více než 2300 stranách, která je opatřena skvostnou koženou vazbou a spoustou výkladových poznámek, které pomáhají lepší orientaci v biblických reáliích. Ale krásný starobylý jazyk knihy, která byla vydána podle původního kralického textu, je nad všechny ekumenické překlady. Pokud se však někdy opět ponořím do biblického studia, mám po ruce obě knihy. Jak tu starou, tak i tu novou.
Vrátím se však k oné citaci. Ten metaforický obraz moudrosti, popisovaný Kazatelem v druhé kapitole Knihy, pokračuje ještě dál. Když přeskočím šestnáctý až dvacátý verš, tak ve verši dvacátém prvním je psáno:
„Mnohý zajisté člověk pracuje maudře, uměle a spravedlivě. A však jinému, kterýž nepracoval na tom, nechává z toho jemu podíl.
Ješto i to jest marnost a bídná věc.“
To slovo „maudře“, není žádný překlep, ale kralický rukopis. Je ovšem zajímavé, že tato slova byla napsána, či vyřčena někdy před třemi tisíci lety. V ekumenickém překladu je to pochopitelně napsáno srozumitelněji:
„Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc.“
To je samozřejmě prašpatná věc i dnes, neboť i dnes je tato moudrost silně aktuální. A zřejmě to bude čím dál tím aktuálnější vzhledem k současné migrační vlně, která se valí jako tsunami ze všech stran do Evropy.
Možná je potřebné si připomenout, že stěhování národů mezi čtvrtým až šestým stoletím našeho letopočtu smetlo do té doby nezničitelnou Říši římskou a zcela změnilo tvář Evropy. Ta paralela je zde zcela na místě. Co vlastně dnešní Evropa? Je také nezničitelná?
Pokud se člověk začte nejen do knihy Kazatele, ale i do dalších, jako na příklad do knihy Přísloví, nebo knihy Moudrosti, nalezne tam skutečného moudra více než dost.
Vrátím se ale zpátky ke Kazateli. Je potěšitelné, že i přes všechen skepticizmus dává přece jen přednost moudrosti:
„I viděl jsem, že jest užitečnější maudrost než bláznovství, tak jako jest užitečnější světlo nežli temnost.“
Pokud ale člověk dnes sleduje dění ve světě a rozmanitý způsob jeho interpretace politiky, historiky, sociology nebo novináři, je mnohdy na velkých pochybách, co je vlastně ještě moudrost a co už je bláznovství.
