„V klášterní celi na Sinajské hoře,
zasmušen čekám, až se věk můj schýlí,
v modlitbě hledím na červené moře,
neb na arabských pouštích sžehlé býlí,
aj, to jsou plody píle řeholníka“
Julius Słowacki
Ty její krásné, tmavé oči mne provázely většinu prašné, kamenité cesty, vedoucí údolím Wádí El Deir k sinajskému klášteru svaté Kateřiny. Pořád je vidím před sebou.
Cesta se klikatí mezi impozantní kulisou šedočervených skal po obou stranách. Úžasná, nekonečná skalní pustina, oživená jen několika akáciemi, živořícími ve skalních puklinách. A v dálce mezi strmými skalami již vykukuje mohutná silueta kláštera. Snažím se vnímat až mystickou atmosféru tohoto místa a přitom odháním dotěrné beduínské děti, nabízející jakési cetky za pár dolarů. Moc si toho asi nevydělají. Nikoho teď jejich kýčovité výrobky nezajímají. Všichni sledují blížící se cíl.
Po pravé straně cesty se kdesi vysoko nad námi tyčí Džebel Músa, skrytá za hradbou skal po straně údolí. Mojžíšova hora. Snažím se vybavit si ten známý biblický příběh, když mne cosi z toho historického exkurzu vyrušilo. Pocítil jsem najednou, že mne někdo sleduje. Otočil jsem se doleva a uviděl ji. Tedy spíš její oči. Hluboké, tmavé oči, zarámované dlouhými, tmavými řasami. Jejich domorodá majitelka stála za nízkou zdí, táhnoucí se po levé straně cesty až ke klášteru a pozorně sledovala kolemjdoucí. Jak jsem přicházel, ty krásné, černé oči se za mnou až zamilovaně otáčely a upřeně na mě hleděly. Fascinován jsem se přiblížil až k zídce. Dlouhé řasy očí na mne několikrát spiklenecky mrkly, jakoby mne lákaly přijít blíž a navázat kontakt. Zbytek výpravy zatím poodešel značný kus směrem ke klášteru. Odolal jsem však pokušení, odtrhl se konečně od zídky a vykročil rázně za ostatními.
„Pospěš si, nebo nestihneme vstup,“ volá na mne rozčíleně žena. „Nech ji už být.“
Prošli jsme kolem pečlivě udržované klášterní zahrady až ke schodům, vedoucím ke vchodu do mohutného, opevněného objektu. Uprostřed schodů se žena zastavila, otočila se na mne a zeptala se:
„Jestlipak sis tu krásnou velbloudici vůbec vyfotil? Nebo jste na sebe jen zamilovaně koukali?“ Dodnes lituji, že mne to tenkrát vůbec nenapadlo.
Velbloudáři před klášterem svaté Kateřiny
Stoje konečně před branou sinajského kláštera svaté Kateřiny, vzpomněl jsem si na krásné verše polského romantického světoběžníka Słowackého, uvedené v úvodu této stati, a na jeho dávné putování Sinají. Osamělý poutník a rytíř bez vlasti Słowacki se snažil najít v sinajské klášterní cele svůj ztracený duševní klid. Jako básník a filozof sbíral v Orientu nové dojmy pro svou tvorbu.
Kdybych měl ovšem hledat dnes svůj ztracený duševní klid, pokud bych ho ovšem ztratil, šel bych ho určitě hledat někam jinam. Ve třicátých letech devatenáctého století se to Słowackému v pustinách Sinaje jinak meditovalo. Dnes nás již od parkoviště autobusů provází celou cestou obvyklý turistický mumraj. Stovky lidí, které tu potkáváme, mají stejný cíl jako my. Poznat jeden z nejstarších křesťanských klášterů na světě. Klášter je impozantní stavba, obehnaná zdmi, vysokými i několik desítek metrů. Než se k němu ovšem zvídavý turista dostane, musí odhánět celou cestu zástupy dotírajících velbloudářů a koňařů, nabízejících své docela drahé služby. Spadnout z koně na kamenitou cestu, nebo dokonce z třímetrové velbloudí výšky a ještě za to zaplatit, se mi vůbec nechce. A tak poctivě šlapeme pěšky. Ono to zase tak daleko není.
Slowackého mnich hleděl v modlitbách na moře písku. Asi byl v jiném klášteře na Sinaji. Ono je jich tu totiž víc. My se koukáme celou cestu jen na skály. Skály, nic než skály, holé, skoro bez života. Jen s několika šedozelenými akáciemi, živořícími ve skalních štěrbinách. Akácie jsou nenáročné dřeviny. K životu jim postačí jen trocha té vláhy, kterou vytáhnou jejich dlouhé kořeny z hloubi Sinaje. Akácie má tvrdé, trvanlivé dřevo červenohnědé barvy. Má v sobě obsaženo asi nějaký přírodní repelent, protože není napadáno hmyzem. Proto je toto dřevo i velmi žádaným obchodním artiklem. Není divu, že z něj byla, podle Bible, zhotovena i Mojžíšova Archa úmluvy.
II. Mojžíšova, kap. 25
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi řka:
I udělají mi svatyni, abych bydlel uprostřed nich.
Udělají také archu z dříví setim : půl třetího lokte bude dlouhost její, půl druhého lokte širokost její,
půl druhého také lokte vysokost její.“
V moderním překladu se už neobjevuje starší termín setim, ale už přímo dřevo akácie. Bible může ostatně těžko mluvit o jiném dřevě, když tu vlastně nic jiného neroste.
Mohutný klášter s kulisou šedočervených skal, obklopený dokola islámským světem, musel být ideálním místem pro meditaci. Dnes ho spravuje asi 20 mnichů řecké ortodoxní církve. Spravuje klášter i obrovské bohatství, střežené navíc mohutnými zdmi. Vzácné sbírky řeckých a ruských ikon, ornamentů, arabských mozaik, obrazů, iluminovaných manuskriptů. A taky rozsáhlou knihovnu. Běžný turista z toho všeho vidí ale jen malou část. I tak je to ale zážitek, umocněný nekonečnou pustinou kolem dokola.
Historie kláštera je skutečně velmi dlouhá. Již ve čtvrtém století našeho letopočtu zde nechala císařovna Helena, matka pozdějšího římského císaře Konstantina Velikého, postavit kapli Hořícího keře. Flavia Iulia Helena byla manželkou římského císaře Constantia I. Křesťankou se stala až na dvoře svého syna, císaře Konstantina Velikého, který křesťanskou církev podporoval. Oba dva byli za své zásluhy o církev v pozdějších letech svatořečeni. Klášter jako pevnost byl v současné podobě postaven až za císaře Justiniána v letech 527 až 565.
Když biblický Mojžíš před časem utíkal z Egypta, protože zabil egyptského dozorce, uprchl na Sinaj. Do krajiny poblíž dnešní Mojžíšovy hory. Tehdy nebyl kraj tak pustý jako dnes. Mojžíš tam totiž pásl ovce. Při pastvě se dostal až pod boží horu Chóréb, ze které na něj promluvil Hospodin z hořícího keře. Přikázal mu vrátit se do Egypta a vyvést zotročený židovský národ do Země zaslíbené. A to také Mojžíš provedl. Židovský národ, vedený Mojžíšem a Hospodinem se na své cestě do Země zaslíbené zastavil právě tady. Přesně tři měsíce po svém útěku z Egyptského zajetí došli k této Boží hoře. V Bibli je nazývána horou Choréb, anebo horou Sinaj. Tady Mojžíš vystoupil na samý vrchol a od Hospodina dostal Desatero. Tento Zákon se stal později základem sjednocení všech dvanácti izraelských kmenů a zrození židovského národa. Mojžíš tak splnil svůj úkol.
Tomuto biblickému mýtu člověk může, ale také nemusí věřit. Bible svatá není rozhodně materiálem, podle kterého by bylo možné posuzovat a vysvětlovat dějiny.
Jenže je těžké nepodlehnout výjimečné atmosféře, když stojíte pod keřem, který má být přímým potomkem toho keře, z něhož k Mojžíšovi promluvil Hospodin. Kdo chce, může tomu i věřit. Ale každý z návštěvníků se ho chce přesto dotknout. A tak, jako všichni, vztahujeme se ženou ruce vzhůru, abychom nahmatali pár pokroucených posvátných větviček ostružiníku. Jestli je to pravda, nebo jen marketingový tahák pro turisty, není v tuto chvíli to podstatné.
Údajný potomek "hořícího keře"
Se zajímavou, až provokativní teorií přišel podle izraelského listu Haaretz jeden profesor Hebrejské univerzity. Toho může člověk jen těžko vinit z ateistické zaujatosti. Dostáváme se přitom opět k akácii, jakožto dřevině, která má mnohonásobné využití. Profesor Shanon tvrdí, že Mojžíš, při své cestě za Desaterem na tuto sinajskou horu, mohl být pod vlivem nějaké halucinogenní látky. Halucinogeny, které byly Židy získávány právě z akácií, byly běžně využívané při jejich náboženských obřadech. Tyto psychotropní látky způsobují údajně jak sluchové, tak i vizuální halucinace. Pro profesora židovské univerzity je to rozhodně dost odvážný názor. Těžko i dnes můžeme o tom všem vynést jakýkoli autoritativní soud. Vždyť se pohybujeme stále jen v oblasti legend a mýtů.
Nevím proč, ale vždycky jsem si myslel, že tento posvátný keř byl až na samém vrcholu hory. Měl jsem to trochu popletené. Mojžíšova hora, na jejímž svahu klášter leží, je vysoká 2285 metrů. Klášter i s keřem je ve výši asi 1570 metrů. Tenkrát ovšem nevedla na vrchol žádná schůdná cesta jako dnes. Mojžíš musel být zdatný lezec. Turistický výstup na vrchol, který začíná někdy o půlnoci od kláštera, je podle fotografií docela náročný. Mrzí mne, že tento výlet v programu nemáme. Nahoru vedou dvě cesty. Jedna snazší, ale delší, vede po trochu upravené cestě, kde je možné využít služeb velbloudářů. Ta druhá vede strmě vzhůru po 3750 schodech, které postupně vytesali mniši kláštera v průběhu staletí. Této cestě se říká „Schodiště pokání.“ Obě cesty nás ale zavedou pouze k amfiteátru, nazývanému „Sedm starších Izraele.“ Odtud k vrcholu je potřeba vyšlapat ještě 750 schodů. A pěšky. Odměnou za námahu výstupu je určitě východ slunce nad horským pásmem, kterému se také říká Svaté pohoří. Jak už jsem se zmínil, kniha Exodus mluví o hoře Oreb nebo Choréb. Arabové této hoře říkají Džebel Músa, neboli hora Mojžíšova. I když někteří bibličtí badatelé kladou horu Hořícího keře úplně jinam, např. do Jordánska, Izraele, nebo dokonce do Saudské Arábie, nebo na jiná místa Sinaje, věřme Svaté Heleně, která na své pouti Sinajem a Svatou Zemí označila ve čtvrtém století za autentickou Mojžíšovu horu právě tuto, pod kterou právě stojíme. Je zajímavé, že tato hora je posvátná nejen pro židy a křesťany, ale i pro muslimy. Z této hory totiž vystoupil do nebe i bájný kůň proroka Mohameda Al-Boraq.
Svatá Helena byla vůbec největší autoritou v identifikaci biblických památek. Kromě Mojžíšovy hory objevila na jeruzalémské Golgotě pozůstatky Kristovy popravy a také označila i hrob tří králů, kteří se přišli poklonit malému Ježíškovi. Byla to žena velmi agilní a také autoritativní.
Noční pouť na vrchol Mojžíšovy hory se tedy konat nebude. Východ slunce nad Svatým pohořím je, podle svědectví těch, co ho absolvovali, skutečně zážitek. A tak vylézáme alespoň několik desítek metrů po strmém skalním svahu nahoru nad klášter, který je odsud vidět jako na dlani. Z této výšky vypadá klášter spíše jako pevnost. On vlastně byl budován jako pevnost. Bylo třeba chránit klášter hlavně před kočovnými beduíny. Co se týče muslimského světa, který klášter od dobytí Egypta prorokem Mohamedem obklopuje, tak od toho měl klášter celou dobu své existence klid. V klášterních sbírkách existuje totiž listina, tedy spíše kopie listiny, signované údajně samotným prorokem Mohamedem, která poskytuje mnichům z kláštera ochranu a privilegia. Privilegia a ochranu islámské správy měli i křesťanští poutníci, přicházející do této pustiny poklonit se památce svaté Kateřiny. Listina zaručovala mnichům svobodu vyznání a pohybu, ochranu jejich vlastnictví i v případné válce a osvobození od daní a vojenské služby. A tak to vlastně funguje dodnes. Mohamedova listina je pozoruhodný dokument.
Sinajský poloostrov je především pustina. Hory a pouště a zase hory. Už za doby faraonů se zde těžilo zlato, měď a tyrkysy. Je to místo, které odděluje Afriku od Asie. Sinají bloudili nejen Židé, hledajíce svou Zemi zaslíbenou. Tudy už dávno před nimi bloudila staroegyptská bohyně Isis, když hledala jednotlivé kusy svého rozsekaného manžela Usíra. Od doby svaté Heleny přichází do těchto biblických končin i řada poutníků, bezejmenných i těch korunovaných. Pobývali tu i křižáci, snažící se osvobodit Svatou Zemi od pohanů. Je to biblický starozákonní kraj. Měsíc by zřejmě nestačil na poznání jen toho základního, co tento kraj se svou několikatisíciletou historii nabízí. Od Sinajské pouště až po jordánské hory. Od kláštera svaté Kateřiny, přes Wádí Feiran, velkou oázu v poušti, kde měl Mojžíš svůj lid napojit, přes východ slunce na vrcholu Džebel Músa, až k biblickému Sionu, svatému městu Jeruzalém a jordánské Mount Nebo s údajným hrobem Mojžíše. A to Svatá země nevydala zcela jistě dodnes všechna svá tajemství. Alespoň to dává prostor legendám.
Z chodeb, kaplí a uliček kláštera svaté Kateřiny vyzařuje důstojnost a starobylost. Starobylé jsou již zpola zašlé fresky, dveře zdobené řezbami, pamatující snad ještě proroka Mohameda, v chodbě výklenky plné kostí a lebek mnichů, uložených zde k věčnému odpočinku. Enkláva víry a meditace uprostřed sinajské pustiny. Starobyle romantické jsou i kulisy kláštera. Žlutočervené skály, vypínající se do výše, mezi nimi klášterní budovy, obehnané vysokými hradbami a nad tím vším zvláštní mystická atmosféra tohoto místa. Nedivím se, že byly kláštery občas vyhledávány i lidmi, kteří si zde chtěli trochu srovnat myšlenky i životní postoje. Je to zvláštní prostředí. Jen davy turistů, neustále proudících sem a tam, rušivě vpadají do myšlenek a vrací člověka zpátky do reality.
“V poušť před lidmi, kdy prcháš s temným čelem,
myšlenka vlastní tvým jest nepřítelem.“
To byl opět Slowacki a jeho skvělá romantická báseň Arab. Ta citace v úvodu je ale z básně Mnich. Inspiraci k oběma básním čerpal Slowacki opět ze svého putování arabským světem.
Ostatně, dlouhá řada stánků s obvyklými beduínskými cetkami a mezi turistickým davem se proplétající velbloudáři se svými vznešeně se tvářícími zvířaty vám nedávají příliš prostoru k meditaci. Nejsme ani na pusté poušti a nemusíme vůbec prchat před vlastními myšlenkami. Prcháme jen před časem, který nás posouvá zas o nějakou tu desítku kilometrů dál do malého, ale pořádně rušného přímořského letoviska Dahab. Ale to už je úplně jiný příběh.
Sinajské silnice jsou v perfektním stavu
