"Znali jsme se z reálného gymnázia. Mirek byl o tři roky starší než já. Vždy se líbil holkám, vysoký, sportovní postavy, ve společnosti vtipný. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jednou budeme manželé," začíná své vyprávění paní Blanka.
"Po škole jsem začala pracovat jako administrativní pracovnice textilního závodu. A jednoho dne se zjevil před branami podniku elegán v dlouhém plášti, s kloboukem a koženou aktovkou. Miroslav. Vystudoval strojní inženýrství a pro náš podnik zajišťoval nákup tkalcovských strojů. Pozdravili jsme se a hned mi nabídl, že si zajdeme po práci na kávu či skleničku. Po pár dnech jsme spolu chodit. Byl to krásný rok. Jezdili jsme na výlety, chodili na tancovačky, naučil mě hrát tenis a volejbal. A po roce jsme se vzali," líčí s úsměvem Blanka.
Za další rok se jim narodila dcerka Janička a za dva roky Jiřík. Když synkovi byly dva roky, začal vztah Blanky a Miroslava ochabovat. "Janinka bývala často nemocná a Jiřík hodně zlobivý. Manžel býval z dětí nervózní, vyčítal mi, že si doma neodpočine, že pak bývá v práci unavený a nemůže se soustředit, že potřebuje víc klidu pro sebe. Navrhla jsem mu, že může některé víkendy odjet sám na chatu, kde si odpočine, že zvládnu děti obstarat sama. Nápad se mu líbil. Na chatu jezdil zprvu jednou do měsíce, pak každých čtrnáct dní. A když jsme chtěli jet s ním, viděla, jsem, že se mu to moc nelíbí."
Blanka po půl roce zjistila, že její muž Miroslav se na chatě schází s jinou ženou, jejíž rodiče měli chatu ve stejné oblasti. "Bylo jí tehdy pětadvacet, o deset let méně než mně, krasavice, která si mohla všechno dovolit. Její otec byl velkým papalášem, jezdili Tatrou 603. To auto a nabubřelé tváře v něm jsem nenáviděla," říká Bllanka a pokračuje. "Samozřejmě jsem na manžela uhodila, že je konec, ať se okamžitě odstěhuje a nechá mě s dětmi na pokoji, že požádám o rozvod. Tehdy si uvědomil, že by neměl kam jít, musel by se odstěhovat ke svým rodičům, což nechtěl. Začal sekat dobrotu, a hlavně, začal se více věnovat dětem. Chodi s nimi do kina, jezdil na výlety, četl jim pohádky. Mně se to hodilo, začala jsem po mateřské znovu pracovat, a tak jsem si ani nevšimla, že mnohé výlety se konaly i s ní, slečnou Rozálií."
Miroslav uplácel děti, aby před maminkou nic neříkaly. Se svou milenkou se scházel dál, což Blanka zjistila až po několika měsících. Začaly domácí hádky, které nejvíce odnášely děti. "Chtěly maminku, ale i tatínka. Prosily, aby mohl táta zůstat doma, když jsem mu zabalila kufry. Bylo mi jich líto. Takových výstupů bylo několik a já jsem najednou zjistila, že je mi už všechno jedno. Manželský život pro mě skončil, brala jsem Mirka jako součást domácnosti, který nosí domů peníze, tu a tam něco opraví a hlavně střídá se ve výchově našich dětí. Ty si předcházel, učil se s nimi, pořád jim něco kupoval," tiše vypráví paní Blanka.
Miroslav se s Rozálií scházel i poté, co se sama vdala. Tato dvoustranná nevěra trvala dlouhých třicet let. Poté, co děti vyrostly, se paní Blanka přátelila s několika muži, ale s žádným nenavázala vztah, který by jí vyhovoval, který by ji dokázal přimět k rozvodu. "Vlastně jsem se už nikdy nezamilovala. Děti, když pochopily, jaké jsme měli manželství, se mi snažily najít nějakého partnera, nutily mě k rozvodu a svého otce začaly nenávidět. Ale já jsem nedokázala začít žít jiný život. Věnovala jsem se oddaně své práci, své milované zahradě, po čase jsem se stala babičkou a upnula jsem svou pozornost na vnoučátka."
Pan Miroslav loni onemocněl vážnou chorobou, která postupovala velmi rychle. Věděl, že se mu život krátí. "Doslova na smrtelné posteli mě prosil o odpuštění. Držela jsem ho za ruku a tu větu, kterou jsem nikdy nechtěla vypustit z úst, jsem přeci jen vyslovila: Byl to těžký život, hodně jsi mi ublížil, ale odpouštím ti. Druhý den Mirek zemřel," uzavírá příběh paní Blanka.
Blanku (její jméno jsem záměrně změnila, fotografie je jen ilustrační) jsem poznala na jednom zahraničním zájezdu. U večeře jsme si začaly povídat a stýkali jsme se i poté, co jsme se vrátily z dovolené domů. Svůj životní příběh plný útrap a ponižování mi však svěřila až po dvou letech, co jsme se poznali. Když jsem jí před časem požádala, zda bych mohla její příběh zveřejnit na seniorském portále, zalekla se a říkala: lidé si budou klepat na čelo, jak jsem mohla být tak blbá. Ale nakonec jsem jí přemluvila. Blanka se obětovala kvůli dětem. A určitě není sama, žen s podobným osudem jsou stovky.
