Hospodin oddělil od svého trůnu kámen a hodil ho do nitra země. Jeden konec je v zemi a druhý vyčnívá ven. Z něj vznikl svět a rozrůstal se okolo něj. Ten kámen se v hebrejštině nazývá Šetija – Základ. Pod Základním kamenem je ukryt zdroj veškeré vody na Zemi. A na tomto kameni bylo vytesáno boží jméno. JHVH. Ten kámen je dodnes na Svaté hoře. A ta hora se jmenuje Morija. Nejposvátnější hora Hospodinova. Mora znamená v hebrejštině úctu. A také strach. Strach před Bohem. Před tím Bohem, jehož přítomnost se neustále vznáší nad tisíce let starými kameny Svaté hory. Nad kameny, které pláčou vždy večer, devátého dne měsíce Avu, ve výroční den zničení nádherného příbytku Hospodinova, který byl někdy před třemi tisíci lety vztyčen na vrcholu hory Morija.
Zde se chystal Abraham obětovat svého syna Izáka, aby dokázal Bohu svou věrnost. Zde hrál na svou posvátnou harfu i první židovský král David, který vybudoval pro dosud roztříštěné kočovné židovské kmeny obrovskou předovýchodní říši.
Hora Morija znamená i světlo. Boží světlo, které se odsud, z posvátného Sionu, šíří do celého světa a hlásá všem, že tady je ten pravý, židovský domov. Je posvátná pro celý židovský národ. A je úplně jedno, jestli je to Žid ortodoxní, nebo sekulární. Hora Morija představuje identitu celého židovstva.
Zhruba o 1700 let později, po králi Davidovi, sem přiletěl na bájném oři Boraqovi prorok Mohamed, aby odsud vystoupal k Alláhovi k důležité rozpravě. A Boraqa uvázal někde na vrcholu hory u Základního kamene. Mohamed, když uviděl horu, na které žili Adam s Evou, na které obětoval praotec Noe, kde vybudovali oltář Bohu uctívaní proroci David a Šalamoun, plný emocí zavolal.
„Mír s Tebou, skálo Alláhova!“
A jazyk skály se vysunul a skála mu odpověděla:
„Pokoj s Tebou, proroku Boží.“
Od té doby sem chodí zbožní muslimové prosit svého Alláha. Protože i pro ně je tato hora posvátná. Je to Haram ash Sharif – Vznešená svatyně. Hora, na které je Alláhův kámen al-Sakhra. Kámen z Alláhovy rajské zahrady Eden. Kámen, na kterém seděl Alláhův vyvolený prorok Mohamed, aby dal odsud světu to jedině pravé náboženství. Problém ale spočívá v tom, že už dávno před Mohamedem tuto horu prohlásili za svatou i Židé.
Zeď nářků, pozůstatek Herodova chrámu
Když se zvídavý turista dnes prochází po areálu Chrámové hory a obdivuje všechny ty nádherné islámské stavby, z nichž některé tu stojí již více než 1300 let, přímo cítí tu hutnou duchovní atmosféru, vytvářenou miliony poutníků, ať už věřících, nebo nevěřících. Dvě obrovské islámské svatyně a jen malý kousek odtud, dole pod masivní Herodovou zdí, se komíhají v pravidelném rytmu dopředu a zase dozadu pejzatí Židé v dlouhých černých kaftanech a roní slzy nad ztracenou Boží přítomností a nad zničeným chrámem. Možná slyší i smutný hlas proroka Izaiáše, který volá děti Sionu, aby povstaly.
Chrámová hora je rozbuška, která stále doutná. Je to místo plné extrémů a paradoxů. Krajně pravicoví Židé, sdružení v organizaci „Hnutí věrných Chrámové hory“, plánují zboření obou islámských mešit a místo nich chtějí na Chrámové hoře vybudovat Hospodinu Třetí chrám. Je docela tristní, že podle průzkumu podporuje tyto myšlenky asi 80 % židovských obyvatel Izraele.
Islámská nadace Waqf, které byla již před dlouhým časem Moše Dajanem svěřena správa celého okrsku Chrámové hory, se zase navzdory izraelské jurisdikci nad tímto místem snaží zničit všechny připomínky bývalé židovské přítomnosti na hoře. A tak při budování velké mešity v prostoru tzv. Šalamounových stájí nechala vybagrovat obrovské množství země, obsahující pochopitelně mnoho artefaktů, velmi důležitých pro archeology. Vybagrovaná zemina byla vyvezena na různé skládky a celá archeologie, a nejen ta izraelská, mohla jen zaplakat. Zástupce jeruzalémského starosty, Meron Benvenisti, nazývá tuto situaci „časovanou bombou apokalyptických rozměrů.“ A tato bomba začíná tikat čím dál tím hlasitěji. Ani jedna ze stran nemá totiž zájem na uklidnění situace. Vůdce „Hnutí věrných Chrámové hory“ Geršon Salamon tvrdí :
„Dokud nebude Chrámová hora osvobozena a nestane se opět židovským místem s Chrámem, nebude v této zemi mír.“
Jinými slovy, dokud bude v zemi Izrael jediný Palestinec, mír nebude. Je až děsivé, kolik pravověrných obyvatel této židovské země by si přálo obnovení slávy Sionu v rozsahu starověké Davidovy a Šalamounovy říše.
Arkádová schodiště jsou okolo celého areálu Chrámové hory
Qwajit bejova kašna z r. 1487
Fajánsové obložení Skalního dómu
Fajánsová výzdoba Řetězového dómu ze 16. století, z doby turecké vlády. Zelené, modré, žluté a bílé dlaždice jsou sestavené do geometrických a rostlinných motivů. Islám nesmí zobrazovat živé postavy a soustřeďuje se na zdobnou kaligrafii.
Skladba současné izraelské společnosti a vnitřní i zahraniční politika její reprezentace nedává příliš velké záruky toho, že izraelsko-palestinský konflikt bude v dohledné době mírově vyřešen. V Izraeli sice existuje několik aktivistických organizací, které se snaží o jakýsi kompromis mezi oběma stranami a kterým vadí neobyčejně tvrdý a necitlivý přístup izraelské vlády k Palestincům. Tyto organizace však mají jen malý vliv. Jedním z jejich protagonistů a kritiků izraelské politiky byl i profesor Shahak. Dnes již zesnulý izraelský publicista Israel Shahak byl profesorem chemie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Ale nejen to. Shahak byl především zdrcujícím a neúnavným kritikem politiky sionismu a z něj vyplývajících praktik izraelské vlády, která do dnešní doby nerespektuje práva nežidovského obyvatelstva Izraele. Byl také předsedou Izraelské ligy pro lidská práva. Jeho hlavní myšlénkou bylo, že antisemitismus, sahající historicky daleko do minulosti, v žádném případě neopravňuje dnešní židovský stát, aby dělal jiným národům to samé, co špatného se v minulosti Židům dělo. Odmítá pojímat náboženství, jako způsob výkladu historických událostí. Nutno ještě dodat, že profesor Shahak byl přesvědčeným sekularistou.
Z lidského hlediska nelze ospravedlnit žádný čin agrese, žádný čin s podtextem rasismu, ukrývající se za fundamentální ideologií. Je úplně jedno, jestli za tím činem stojí Alláh, Jahve, či křesťanský Bůh. Profesor Shahak, jako vynikající znalec židovské historie a halachy,* byl velmi plodný publicista. Není divu, že za své názory nebyl mezi vyznavači ortodoxního judaismu příliš oblíben. Dokonce mu bylo vyhrožováno i smrtí. Shahak však nebyl příliš oblíben ani palestinskou správou. V zájmu objektivity poukazoval i na fundamentální přístup Palestinců, jejich teroristické akce, kritizoval zkorumpované palestinské vedení, a vysloužil si tak nepřátelství ze všech možných stran. Jeho klíčovou prací je publikace, nazvaná „Historie a náboženství Židů,“ s podtitulem – „Tři tisíce let předsudků, pokrytectví a náboženské nesnášenlivosti.“
Gush emunim je současné radikálně pravicové politické osadnické hnutí. Jeho cílem je vyhnat Palestince z Izraele. Toto hnutí buduje nelegální osady na okupovaných územích s významnou podporou izraelské vlády. Protesty světové veřejnosti jsou více, či méně platonické. Osady na okupovaných územích se staví především tak, aby co nejvíce rozdrobily území a zabránily vytvoření celistvého palestinského státu. Státu, který byl přiřčen Palestincům již rezolucí OSN z roku 1947. Do žádného mírového plánu, který by jednal o rozdělení Palestiny na izraelský a palestinský stát, nebude možné pak začlenit ta území, kde byly vybudovány tyto nezákonné osady. Těžko lze připustit myšlenku, že v budoucím palestinském státě budou žít židovští osadníci a že se budou řídit palestinskými zákony. Je přece známé, že Izrael nemá ani vlastní ústavu, jen několik základních zákonů. Pro ultraortodoxní Židy, jejichž vliv neustále stoupá, je nepředstavitelná myšlenka, že by byla jakákoli ústava nadřazená jejich svatým knihám. Tato skutečnost vytvoření samostatného palestinského státu významně ovlivňuje.
Byť tento článek pojednává hlavně o struktuře izraelské společnosti a její menšinové ultraortodoxní části, nelze se, v zájmu objektivity, zároveň nezmínit krátce i o světě islámu, kterým je Izrael dokola obklopen.
To, co platí o izraelských ješivách,* kde je žákům už od malička vtloukána do hlav židovská halacha a vědomí výlučnosti jejich národa, to samé a bohužel ještě v daleko větší míře, se dá říci i o žácích islámských medres,* kteří se zde, kromě mentorování jejich svaté knihy – Koránu - učí i nenávisti k nevěřícím. Spojovacím článkem ultraortodoxního islámu a judaizmu je bezesporu náboženský fanatizmus. Důsledkem vypjatého fanatizmu je i současná situace na Předním východě a nástup podivné, zrůdné verze ortodoxního islámu, prosazovaná nejrůznějšími teroristickými skupinami, která má málo co společného s původní podobou tohoto náboženství.
Izrael, obklopen nenávistí arabského světa, se musí tomuto tlaku pochopitelně bránit. Tady je však na místě připomenout, že boj Palestinců za svůj stát, většinou za pomoci krajně nevybíravých prostředků, a nástup deformované ideologie islámu, jsou dvě, vzájemně nesouvisející, záležitosti. Boj proti radikálnímu islámu je věcí nejen Izraele, který má v tomto směru největší zkušenosti, ale vlastně celého světa, který je nástupem islámského fanatizmu ohrožen. Ale pod vlivem těchto událostí bychom neměli zapomínat, že stranou tohoto zápasu probíhá už třítisíciletý konflikt židovského státu s Palestinci, vesměs potomky původního kananejského obyvatelstva. A konflikt oboustranně velmi krvavý. A nezdá se, že by měl nějaké blízké řešení.
Izrael, březen 2010
* * *
Poznámky:
halacha - celkový souhrn židovského náboženského práva, včetně biblického práva (613 přikázání micvot) a pozdějšího talmudského a rabínského práva, jakož i zvyků a tradic.
ješiva - židovská škola vyššího vzdělání, určená zejména pro studování Talmudu a židovského náboženského práva – halachy.
medresa - islámská náboženská škola vyššího typu, nejčastěji založená při mešitě.