Když jsem byla ještě hodně malá holka, moc jsem si přála sáňky. Moc. Poblíž domu, kde jsme tehdy bydleli, byl prudký kopec. Co na tom, že končil na silnici. Chodily tam sáňkovat všechny děti z okolí, aut jezdilo málo a pokud přece jenom něco jelo, rozléhalo se do okolí výkřiky těch, co ho zpozorovali první - "Pozóór, autóó."
Velice jsem si přála, abych mohla taky sjíždět kopec, dole vybírat prudkou zatáčku, ostře brzdit nohama, abych nesrazila ty, kdo už zase se sáňkami vybíhali nahoru. Ale byla jsem odsouzená jen poskakovat dole a hlídkovat, křičet "Pozóór!" a čekat, která kamarádka mne přibere jako spolucestující.
Bylo mi asi sedm, když přišla taková divná zima. Pořád pršelo, všude bylo bláto, vůbec to nevypadalo, že budou Vánoce. Na Štědrý den jsme s ostatními sourozenci ustrojili stromeček, pomáhali mamince s vařením, zlobili i se těšili na večer, ale ta správná vánoční nálada chyběla. Venku byla tma, mokro, nepříjemně.
Až večer, když se rozsvítil stromeček, mohli jsme do pokoje. Pod stromečkem stály sáňky. Krásné, nové, tak veliké, abychom se tam vešli aspoň tři děti, no prostě nádhera. Jásala jsem, než mi to došlo. Venku není sníh. Sedla jsem do koutka, hrála si s něčím, co bylo taky pod stromečkem (ale dnes si už nepamatuji, co to bylo) a bylo mi do breku. Proč se to stalo? Vánoce a není sníh.
Už jsem sice věděla, že dárky kupují rodiče, ale Ježíšek - no, co kdyby? Tak jsem si tam v koutku přemýšlela, lítostivě si hudrovala, až byl čas jít spát. I v noci mne to budilo, pořád mi to bylo líto. Jenomže postupně mne ze spánku začaly rušit i nějaké divné zvuky. Praskání, hučení..., místo lítosti se pomalu vkrádal strach a nejistota.
Konečně přišlo ráno. Bylo už docela pozdě, přes zatažené závěsy prolínala zář sluníčka. Celá rodina už byla vzhůru, slyšela jsem je mluvit v kuchyni. Vstala jsem a popošla k oknu. Roztáhla jsem závěsy a strnula. Venku byla modrá obloha, sluníčko svítilo jak o život a všude bylo ticho - a bílo. Strom před oknem ohýbal větve pod náporem sněhu, na zahrádce nebylo vidět žádné hroudy, na plotě bílé sněhové čepice. Přes noc se ochladilo a napadlo tak patnáct centimetrů sněhu.
V té chvíli mi to bylo jasné. Zařídil to Ježíšek.
Soutěžní příspěvek