Ne vždy postoupí čas správným směrem. Určitě ne v rozhlasovém vysílání
Ilustrační foto: pixabay.com

Ne vždy postoupí čas správným směrem. Určitě ne v rozhlasovém vysílání

6. 8. 2020

Při poslechu tzv. muziky produkované dnešními pseudocelebritami a „hvězdami“ (od nichž nezapískám jedinou písničku, zatímco od každého zpěváka z před třiceti lety jsem jich znal desítky), jsem si vzpomněl na výrok někdejšího hudebního redaktora Čs. rozhlasu Karla Krautgartnera.

Ten pravil: „Hodlám kultivovat hudební vkus posluchačstva tím, že občas do vysílání zařadím i náročnější jazzovou skladbu.“

Do pozice hudebního redaktora byl záměrně rozhodujícími úředníky vybrán kvůli svým hudebním kvalitám a vysoké úrovni vlastních muzikálních produkcí. Logicky to bylo hlavní kritérium výběru kandidátů na tuto pozici. Posluchači se potom oprávněně těšili na vysílání. Věděli, že po přetrpění pár žvástů o vedoucí úloze KSČ uslyší jazzové velikány, Ježka, Šlitra i Gershwina, školáci ráno před odchodem do školy zaslechnou jména jako Beethoven či Rachmaninov. Kvalita (samozřejmě ideologicky nedráždivá) neměla překážky. Laciný brak neměl ve vysílání co dělat. Od toho tam byl cenzor – na ideologii, ale hlavně na kvalitu a vkus.

Kvalitní skladatelé a zpěváci to měli tehdy lehčí. Byla totiž po nich poptávka a v konkurenci kvality vítězili oni. Dnes zvítězí ten, kdo se s hudebním redaktorem rozdělí o tantiémy nebo jehož tatínek dá do rozhlasu placenou reklamu...

Maně si vzpomínám na líčení Petra Nováka o tom, jak se v jedné pražské hospodě večer u piva sešel s textařem Plickou, ukázal mu noty k nové písni, dali ji dohromady, druhý den nahráli v karlínském Studiu A, večer se již „Já budu chodit po špičkách“ vysílalo v rádiu a pozítří jsme ji již hráli doma na kytaru. Vinylovou desku s dalšími jejich skladbami pak loděnická gramodesková továrna dodala na trh do týdne. Jasná kvalita měla zelenou všude, i když se na režim nadávalo – včetně mě.

Naprostá lež je, že komunisté nenáviděli jazz jako něco zápaďáckého a bojkotovali ho. Jazzové čtvrtky v kavárně Vltava, z nichž se mj. vynořil i Karel Gott, začaly už v r. 1956. V r. 1959 dostalo prostory na Václavském náměstí divadlo Semafor, jež odsud vyhnal až polistopadový režim (!!), který ostatně vyhnal z kultury většinu kvality, samozřejmě včetně rozhlasu. Zde museli neslavně ukončit své působení i takoví hudební velikáni a znalci, jako Jan Spálený či Jiří Černý, jazzový orchestr Čs. rozhlasu byl rozmetán a přetvořen v příležitostné hráče, podobný osud postihl i Symfonický orchestr Čs. rozhlasu. Další nesmrtelná tělesa jako orchestr Karla Vlacha či orchestr Gustava Broma dnes bez kulturní podpory živoří a dnešní hudební redaktoři velmi důsledně drží jejich nahrávky hluboko pod nánosem nevkusu, kterým o to ochotněji vysílání zaplevelují. Kvůli tomu tam asi byli vybráni. Proč nebyli vybráni na místa dříve zastávaná K. Krautgartnerem, Zdeňkem Petrem (mj. autorem Matuškovy Kristínky), Daliborem Baslerem (hitmakerem M.Kubišové), Janem Spáleným (nesmrtelné ASPM), Jiřím Černým (mj. Houpačka) a dalších jejich důstojní nástupci? No, protože by kultivovali mezi lidem vkus. A to se dnes nehodí.

Bulvární žvanilové, kteří místo Duke Ellingtona nám naservírují Annu K., mají v dnešních výběrových řízeních jedině šanci. Že snad nebudu velebit staré bolševické výběrové komise? Je mi to trapné, ale budu. Že si mohu poslouchat Armstronga na internetových rádiích? Ty stanice mně ale nehrají v autě a navíc – proč by měl nevkus ustupovat do internetového podzemí? Proč je tam úmyslně tlačen? Qui bono? Proč dnešní redaktor vybere z desítek úžasných nahrávek Ježkova „Vítr vane pouští“ tu nejsprasenější, kterou hraje Lucie na tři akordy a ostatních devatenáct akordů vynechá, protože je asi nezná?        

Předlistopadové mluvené slovo je pak úplnou kapitolou samou pro sebe. Nazývá se dnes Zlatým fondem Čs. rozhlasu. Ukrývá poklady jako Večerníčky čtené Vlastimilem Brodským, rozhlasové hry a čtení na pokračování v podání umělců velikosti K. Högera, L. Lipského, M. Růžka a velké řady dalších lidí nezpochybnitelné kvality. Tomu odpovídal i obsah čtených textů. Tam, kde dnes si osobují značku kvality přitloustlé historky čtené a vybírané Halinou Pavlowskou, se skvěly pořady takových redaktorů, jako byli Jaroslav Seifert, František Kožík či Zdeněk Jirotka. Moderátoři pak samozřejmě ovládali češtinu – na rozdíl od těch dnešních, vlezlých, familerních a nespisovných.

 Celou tuto úvahu píšu proto, že bych se chtěl dopátrat toho, proč jde úroveň všech kulturních statků od deseti k pěti. A nejen v rozhlase, ale v televizi, novinách, časopisech, kinech a co je nejhůř – ve školách. Není vůbec divu, že pět z deseti dnešní maturantů neví, co je to logaritmus, jaký je rozdíl mezi Václavem Svatým a Václavem I. či Smetanou a Fibichem. Bojím se, že za pár let „Kulturní revoluce“  a etalonem kvality se stane Jana Kirschner. Ano, čtete dobře, ani Jan Kirschner, ani Jana Kirschnerová. Prý to je dneska normální.   

 

              

hudba
Hodnocení:
(4.8 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.