Babí léto na Jesenicku se rozvinulo do pestré krásy jako barevná sukně tančícího děvčete. Přestože je příroda pořád ještě krásně zelená, na loukách jsou již balíky sena a na polích slámy. Jeřabiny se červenají, trnky modrají a ranní mlhy se plíží krajinou a do toho se slétají tažní ptáci, které už volají modré dálky.
V neděli jsme se rozhodli, že v pondělí pojedeme na dlouho plánovaný výlet na Vysoký vodopád v katastru obce Bělá pod Pradědem.
Ale znáte to: člověk míní... Plánovali jsme si, že pojedeme tím samým ranním spojem, kterým jsme před pár týdny jeli na Videlský kříž a z Kříže putovali na Praděd. Jenže tento spoj od 14. 9. nejede! Nakonec jsme se rozhodli pro autobus směr Šumperk a ty čtyři kilometry na výchozí bod prostě půjdeme pěšky.
Bylo už skoro jedenáct hodin, vedro a slunce přímo nad hlavou. Šlapeme a snažíme se to úmorné vedro nebrat na vědomí, tu a tam nás nějaký ten strom u silnice obdaří žádaným stínem.
Konečně autobusová zastávka Bělá pod Pradědem, vodopády. Odbočujeme na poslední 3,5 km úsek. Vzhůru na Vysoký vodopád.
Vysoký vodopád, který je považován za nejvyšší vodopád Jeseníků, leží na Studeném potoce asi 3 km severozápadně od vrcholu Pradědu, v nadmořské výšce 1007 metrů nad mořem. Nejkrásnější pohled na něj bývá na jaře, když má dostatek vody.
Vysoký vodopád leží v Hrubém Jeseníku na Studeném potoce. Je součástí přírodní rezervace Vysoký vodopád, která se rozkládá na ploše 141 ha v nadmořské výšce 850 m. Jedná se o chráněnou soustavu kaskád horské smrčiny místy pralesovitého charakteru a horské kyselé smrkové bučiny.(zdroj kudyznudy.cz)
Studený potok teče ve skalním korytu a je v něm rozeseto nespočet balvanů a kamenů, to musí být hukot, když pořádně zaprší.
Srdnatě jsme šlapali vzhůru do kopce. Můžu vám říct, že to nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Terén byl opravdu těžký, samý kořen, kámen, mokřina … ale nám se to líbilo. Nádherně svěží a voňavý vzduch, ticho, skoro bez lidí. Protože musíme být hodně opatrní, abychom si nepřivodili nějaký úraz a k tomu časté zastávky na fotografování, šli jsme poněkud pomalu.
A pak přišel nejtěžší úsek, mokré plochy kamenů v nakloněné rovině. Pro manžela je chůze extrémně nebezpečná. Vodopád pořád nikde. Natahuji uši jak radary, jestli neuslyším hukot vody … nic. S těžkým srdcem se rozhoduji k návratu. Čeká nás neméně náročný sestup. Hlavou mi sice bleskne myšlenka, že bych pokračovala sama a manžel by na mě prostě počkal. Ale zdálo se mi to nefér. Když vodopád nemůže vidět on, nemusím ho vidět ani já.
A v tom zázrak a nebo odměna, nevím. Jestli si myslíte, že mi za zády začal téct vodopád, tak to opravdu ne. Na stráni na druhé straně potoka se mezi stromy něco mihlo. Zpozorním a už z brašny vytahuji foťák. Pokud to není zatoulaná koza, tak to je ...
Šeptám do hukotu vody: „Kamzík! Vidíš ho, je tam kamzík.“ Krásný kus se složí přímo na mé úrovni do prohlubně nad potokem za kámen jako do postýlky. Fotím a nedýchám. Jenže na zvíře dopadá ostré slunko, trochu se pohnu, abych změnila pozici. A vyplaším ho. Poprvé v životě jsem viděla v jesenických horách kamzíka. Mám nefalšovanou radost. Fotky mám asi čtyři a na všech je převeliký přepal. A ta poslední – kamzík v běhu – je mázlá. Nevadí, stejně to byl silný zážitek.
Vracíme se, jistím Honzovy kroky a potkáváme turistu. Mrkne do mobilu a tvrdí nám, že k vodopádu je to ještě 900 metrů. Utvrzuji se ve správnosti rozhodnutí k návratu. Ale když na to tak myslíme a rekapitulujeme, tak se nám zdá ta vzdálenost přemrštěná.
Píši synovi sms, že cíl nebyl dobyt. Odpověď byla povzbuzující „…Vždycky se nezadaří. Bývalý primátor Prahy byl teď na nějaké horolezecké výpravě na sedmitisícovce a musel se vrátit. :-) “ Nebylo to hezké povzbuzení?
