Je pondělí ráno, skočím si na poštu. Naše pošta je malá, rekonstruovaná, dalo by se říct vyhovující. Teda byla by vyhovující, kdyby ze čtyř okýnek permanentně nebyla dvě zavřená. Jsme disciplinovaní, dodržujeme rozestupy v přístupové chodbě. Ouha, u těch dvou okének se nic neděje, někdo se tam zasekl. Tak si tu stojíme už skoro 20 minut. To není zaskočení na poštu, to je půldenní výlet. Svačinku jsem si nevzala a otevřeno má jen cukrárna přes ulici. Na sladké nemám chuť. Odejít nemůžu, protože dnes vyprší termín k vyzvednutí zásilky a kde bych pak tu svoji novou kartičku honila. (Vím, na pojišťovně. Ale tam se mi nechce.)
Konečně. Okénka jsou volná. Postupujeme, postupujeme. Jsem na řadě. Jupííí. Ovšem, co jsem si vyzvedla, mi vzalo dech. Nebyla to kartička. To, co jsem si na doporučený dopis s dodejkou vyzvedla, byl… no jukněte sami.
Předpokládám, že teď mi přijde kartička obyčejně a vhozená do schránky.
Podotýkám, že jsem registraci posílala prostřednictvím datové schránky a že jsem případnou korespondenci očekávala tam. Dopis neobsahuje žádná osobní data, nic tajného. Nebo to je napsané neviditelným inkoustem?
A tak tu teď sedím a vylévám si své pocity, směs pocitu od vzteku přes nechápání. Veselo mi z toho teda není.