Můj Élysion
Kdysi dávno, ještě za svých studentských let, jsem měl velkou touhu napsat kromě množství trochu smutně sentimentálních básniček také něco pozitivního. Něco, co by bylo až jakousi oslavou krásy. Byl to bláhový nápad. Povznést se do světa přeludů a fantazií a také, a tady mohu citovat sám sebe ze svých prastarých poznámek: "přenést se až do světa tichých vináren s diskrétní hudbou a se zasněnýma očima krásných dam." Zkrátka do světa, jehož vidění bylo silně pokřiveno sentimentálně romantickými filmy pro pamětníky, hýřící elegancí Oldřicha Nového a nyvými pohledy prvorepublikových dam vyšší společnosti. Dívat se občas do očí, které přenesou člověka někam daleko mimo realitu, třeba až do nějaké té mrštíkovské "pohádky máje." Být věčným tulákem, věčným Ahasverem, který se ale občas rád projde i po blažených nivách elysejských. Chtěl jsem toho zkrátka trochu moc. Chtěl jsem toho až tak moc, že mi na ten "všední a obyčejný život", jak jsem ve svém deníku napsal, pomalu nezbyl čas. A do toho obyčejného života patřila bohužel i škola, a tudíž i starosti o vlastní budoucnost.
Ve světě přeludů a fantazií jsem žil neustále, horší to už bylo s těma očima krásných dam. Ta moje plzeňská dáma vlastně ještě dámou být nestihla. Dnešní terminologií řečeno, byl to ještě teenager. Šestnáctiletý teenager s krásně bláznivými vlastnostmi svého věku. Kdo by si v těch kouzelných hvězdných nocích na Lochotíně připouštěl nějaké starosti a problémy, když se díváte na svět prizmatem mládí a naplněné touhy. Kdo by si připouštěl problémy a starosti v prostředí vinárny, když hraje hudba sérii ploužáků a člověk na parketu může majetnicky objímat svůj sen. Plzeňský Krym a nekonečné noci na Lochotíně. A vůně tlejícího listí, které tlumilo naše kroky, když jsme se pozdě v noci vraceli zpět do potemnělého již města. To už nebyl ten vybájený svět přeludů a fantazie. To byly ony blažené nivy elysejské, prožívané tak naplno, jak jen bylo možné a posléze neuměle a až trochu naivně svěřené dnes už trochu zašlým stránkám deníku.
Když jsem pak seděl v kanceláři městského výboru v Chebu a na starém psacím stroji pořizoval soupis obyvatel a domů pro plzeňský ústav geodézie, ten můj Élysion, ty moje "ostrovy blažených," zůstaly někde v plzeňské půlroční minulosti. Bohužel zůstaly, přesto se však pevně a na dlouhá léta zachytily v mojí duši. A obávám se, že i silně ovlivnily mé budoucí psaní.
Lochotín s altánkem a areálem přírodního kina i ten můj šestnáctiletý teenagerovský sen postupně zmizel v proudu času a já jsem si konečně uvědomil, že v tom velkém a průmyslovém městě na soutoku tří řek zůstal nejenom tento můj sen, ale i škola a s ní i starosti o nějakou vlastní budoucnost. A tak jsem přestal přemýšlet o tom, jestli bych se neměl z rozchodu s tím svým šestnáctiletým snem raději zbláznit a začal jsem se kupodivu učit. Konec světa se opět odkládá. A světlo na konci tunelu opět září novými příběhy.
Jen vrátit čas
Jak zloděj čas se do snů tiše vkrádá,
Černými křídly bije do stromů,
Zas vrať tu noc, tu noc, co měla ráda,
I světla kaváren, bludičky neonů.
Jen vrať ten čas i úsměv v její tváři
A Prokop do snu zas nám bude hrát,
Zas vrať tu noc, ty listy v kalendáři,
Zas budem spolu nade městem stát.
Jen vrať ten čas, poslední sklenku vína,
Polibky milenců a náruč Lochotína,
Jen vrať tu noc, co ztrácí se a vrací,
Jak tažní ptáci, jak tažní ptáci.
