Padesátiletá Iva řadu let bojuje s depresí. Bere léky, je pod dohledem psychiatra. Trvalo dlouho, než společnými silami přišli na způsob léčby, který jí pomohl. „Poslední roky jsem sice na antidepresivech, ale cítím se dobře a nijak nejsem omezená v běžném životě. Proto mě velmi překvapil přístup rodiny k mé osmdesátileté tetě, která zcela evidentně také trpí depresemi, ale všichni říkají, že to je přirozený smutek provázející stáří. Ale proč by starý člověk automaticky měl být smutný?“ vypráví Iva.
Její teta ovdověla, vážně onemocněla, přestala být soběstačná. Po pobytech v nemocnicích a léčebně dlouhodobě nemocných se pro ni podařilo sehnat místo v domově pro seniory. Jenže je tam na pokoji s další paní. „Teta tam strádá. Byla akční, samostatná. Teď celé dny leží a kouká na paní, která je na tom ještě hůře než ona. I když za ní často chodíme, je mi jasné, že to pro ni není život k žití. Velice se změnila a je to s ní den ode dne horší. Nemá náladu, už ji nic nerozveselí, pečovatelky říkají, že odmítá vstát z postele, nechce se oblékat, mýt. Když jsem s ní o tom mluvila, řekla mi prostě a jasně, že už nemá sílu. Přitom je duševně naprosto v pořádku, když s ní mluvím, svěřuje se mi, jak mizerně se cítí a umí to přesně formulovat,“ říká Iva. Protože má s depresemi zkušenosti, zařídila tetě konzultaci u svého lékaře. A ten jednoznačně řekl, že se nejedná o přirozený smutek provázející stáří, že nic takového vlastně neexistuje. Paní má deprese. Když jí předepsal léky, je jí výrazně lépe.
„Problém je, že zatímco mladí zobou prášky a k depresi se hlásí kde kdo, u starých lidí se tento problém podceňuje a nediagnostikuje. Zatímco u mladých lidí, zejména u takzvaných celebrit je to něco, čím se kde kdo chlubí, často i lidé, kteří vůbec nevědí, co skutečná deprese obnáší,“ myslí si Iva.
„Někdy lékaři i okolí u seniorů příznaky deprese považují za průvodní jevy stárnutí, přehlížejí je, neléčí je,“ potvrzuje gerontoložka Iva Holmerová.
Lékař Jiří Konrád zveřejnil pozoruhodné údaje. Podle něj se deprese ve stáří vyskytuje častěji než v mladém věku, trpí ji přibližně každý desátý starý člověk. Ještě častěji se objevuje u lidí, kteří žijí v domovech seniorů a podobných zařízeních. „Zde různé studie uvádějí procento postižených depresí mezi třiceti až padesáti procenty. Rozdílnost údajů je způsobena rozdílnou metodikou šetření, někdy se do statistiky zahrnovaly jakékoli depresivní příznaky, jindy jen plně rozvinutý obraz depresivní příhody. V každém případě je to problém,“ uvedl.
„Nikdy jsem se tak mizerně necítil. Dříve jsem si z toho, když někdo mluvil o psychických potížích, dělal legraci. Zlehčoval jsem takové řeči. Říkával jsem, že lidé dneska nic nevydrží a každou malou starost nazývají depresí. Ale pak jsem prožíval takový stav, jaký jsem si dříve nedovedl představit,“ vypráví dvaaosmdesátiletý Luděk. Celý život pracoval na stavbách. Byl zvyklý na špatné počasí, těžkou dřinu, velkou zodpovědnost, protože ke konci své pracovní kariéry byl stavbyvedoucí na stavbách mostů. „Nikdy jsem se z ničeho nehroutil, ale když mi zemřela manželka a já se ocitl v domově důchodců, začalo mi být zle. Byly rána, kdy jsem nebyl schopen vstát z postele. Jako by mi nefungovalo tělo. Přitom jsem objektivně vzato prý byl zdráv. Jen mi bylo mizerně, smutno, přál jsem si umřít,“ vypráví.
Nakonec měl štěstí v neštěstí. Lékařka si s ním promluvila a řekla mu, že se s největší pravděpodobností jedná o depresi, což je u starých lidí naprosto běžné. „Divil jsem se, já myslel, že už prostě pomalu umírám. Vysvětlila mi, že ztráta partnera, stěhování do domova pro seniory, ztráta přátel, potíže s pohybem a další jevy provázející vysoký věk často depresi spouštějí a že není nic špatného na tom, když se to takto přímo pojmenuje. Že je to lepší, než si říkat, že je někdo bez nálady a že to prostě ke stáří patří. Něco mi dala. Začal jsem to brát. Je mi výrazně lépe. Ne, že bych tady byl rád, ale na druhou stranu uznávám, že to tady v domově není špatné. Jídlo je dobré, pečovatelky se snaží, je tu pěkná zahrada, na kterou mě vyvezou, když chci. Dal jsem se do řeči se dvěma chlapíky a docela si s nimi rozumím. Hrajeme karty, povídáme si. Je mi lépe,“ shrnuje Ludvík.
Zatímco mladí lidé často žádají předepsat prášky na každé bolení hlavy či píchnutí v zádech, staří lidé mnohdy další léky odmítají. Je to pochopitelné, už tak jich často berou dost. Mnozí navíc zastávají názor, že co nejméně léků dostanou, tím lépe. A mnohdy mají pravdu.
Zároveň se však někdy odmítáním pomoci dostávají do situace, která se horší a sami si s ní nevědí rady. „Obecně si starší lidé méně často stěžují na špatnou náladu a nepřipouštějí si, že by mohli trpět depresí a to ani tehdy, když jim to potvrdí lékař,“ uvedl Jiří Konrád.
Je to začarovaný kruh, k jehož nekonečnu mnohdy přispívají i příbuzní starých lidí. „Babička má blbou náladu, to je jasné, však už je stará. Jí není nic dost dobré, pořád si na něco stěžuje, tak z toho je taková nepříjemná,“ řekla nedávno třicetiletá Soňa. Paradoxní je, že ona sama již několik let bere antidepresiva, netají se tím, naopak zkušenosti s depresí a jejím léčením čile popisuje na sociálních sítích. „A nezdá se ti, že babička má důvod být taková? Že má spoustu bolestí, horší se jí zrak, paměť, cítí, že se její kondice horší celkově? Co kdybychom řekli, že naopak ty nemáš důvod mít deprese? Že jsi mladá, hezká, zdravá, máš dobrou práci, přátele,“ řekl Soně její táta.
Celá tahle debata ukazuje, že mnoho lidí vlastně nechápe, co přesně si pod pojmem deprese představit. Že k ní nemusí být důvod, že prostě člověka postihne, jako kterákoli jiná nemoc. A že se to může stát ve třiceti stejně jako v osmdesáti.
Rozdíl je ten, že když se psychicky mizerně cítí třicátník, okolí řekne: no jo, má toho hodně, je na antidepresivech, ty teď bere každý.
Když se takto cítí osmdesátník, slyší: co by chtěl, v jeho věku je normální, že občas přijde blbá nálada, to přejde.
