Putování africkým Mali do bájného Timbuktu
Foto: autorka

Putování africkým Mali do bájného Timbuktu

30. 9. 2020

V Mali jsme byli dvakrát - poprvé v říjnu 2008 krátce po období deštů. V hemžení černých tváří čekajících na letišti na své zákazníky a známé jsme zahlédli tabulku s našimi jmény v rukou Tuarega, který se od povykujícího davu nelišil pouze světlejší pletí, ale především tradičním oděvem svého národa. 

Tuaregové jsou sice muslimové, avšak tváře si nezahalují ženy, ale muži. Jejich oděvy jsou jasně modré barvy a tvář mužů je zakryta jako ochrana proti všudypřítomnému písku Sahary. Tuaregové žijí především v poušti na severu Mali a jejich společnost je dodnes rozdělena do tří kast (“šlechtici”, “forgerons” a “bella” neboli “otroci”). Tyto kasty se mezi sebou liší především barvou pleti a společenským postavením. Všichni Tuaregové však mluví stejným jazykem tamašek. 

Ačkoliv náš řidič a průvodce Ahmed označuje svého “bella”, se kterým se setkáme v Timbuktu, slovem “otrok” a tento ho oslovuje “můj pane”, nejedná se o otrokářský systém v pravém slova smyslu – spíše je to tradiční patriarchální systém, kde “pán” nese za “otroka” určitou odpovědnost, pomáhá jemu i jeho rodině a “otrok” mu za to zdarma poskytuje služby (myje auto, vaří tuaregský čaj v poušti apod.).

V roce 2012 vyhlásila organizace MNLA, sestávající převážně z Tuaregů, nezávislost severní části Mali pod názvem Azavad. Následně však byla většina Azavadu ovládnuta islamistickou milicí Ansar Dine a teroristickou organizací Al-Kájda. Poté bylo území znovu obsazeno malijskou armádou za výrazné vojenské podpory Francie, která do země vstoupila v lednu 2013.

V době tohoto příběhu se však píše teprve rok 2008 a Mali bylo možné navštívit ještě i v roce 2010, kdy jsme tam byli podruhé. Dnes je Mali zcela nepřístupná země, kterou zmítají etnické konflikty a ohrožují islámští teroristé. Tento úvod byl nezbytný k pochopení reality této země, která patří k nejchudším na světě. 

Ahmeda nám přes internet zajistila lucemburská podnikatelka, která se provdala za Tuarega a žila z turistického ruchu v Mali. Nepříliš počestně, což jsme zjistili, když nám Ahmed sdělil svůj plat - dostával 10% z toho, co jsme zaplatili Lucemburčance. Při druhé cestě do Mali se proto již o všem dohodneme přímo s Ahmedem.

Cílem této cesty bylo především bájné Timbuktu. V angličtině existuje výraz “you live all the way out in Timbuktu” (“žiješ v místě, které snad ani neexistuje”). Přesně takový dojem jsme měli cestou do Timbuktu i po návratu z něj.

Město Timbuktu vzniklo již v 10. století jako obchodní stanice. Leželo na významné obchodní stezce vedoucí z jihu na sever napříč Saharou. Kromě obchodu s otroky, zlatem, slonovinou, solí a dalším zbožím se město ve 14. století také stalo významným centrem západoafrické vzdělanosti. V té době zde žilo 100 až 200 tisíc lidí, z nichž asi čtvrtinu tvořili učenci. 

V hlavním městě Bamako jsme byli ubytováni v hotelu na břehu majestátní řeky Niger. Z okna našeho pokoje jsme pozorovali místní pradleny. Cestou do hotelu jsme se proplétali záplavou kol a motorek japonské výroby – za 2 roky kola téměř zmizí, protože drahé japonské motocykly nahradí čtyřikrát levnější dovoz z Číny.

V Mali se mluví oficiálně francouzsky, ale většinovým africkým jazykem je bambarština. Ahmed mluví asi pěti africkými jazyky a obstojně francouzsky. V Bamaku jsme rovněž pochopili, že kromě oficiální státní struktury v roce 2008 stále existoval tradiční systém, v jehož rámci byli Tuaregové jako kočovní pastevci na vyšší společenské úrovni než usedlé africké národy tmavé pleti, které se věnují zemědělství. Po pádu nezávislého Azavatu se to dost změnilo, protože Tuaregové se svým spojenectvím s islámskými teroristy znemožnili nejen na mezinárodní úrovni, ale především v Mali. Ahmed se proto po roce 2013 musel uchýlit do sousední Mauretánie, aby zachránil holý život, protože Bambara pořádali v Bamaku na Tuaregy doslova hony a lynčovali je. Ahmed je dost vlažným muslimem a nikdy ani nesouhlasil s ozbrojeným bojem za nezávislost svého národa. Dnes je zpět v Bamaku, oženil se a má miminko. 

Jak funguje tradiční systém, jsme viděli, když jsme v Bamaku vyjeli na pahorek, odkud byl pěkný pohled na prezidentský palác, který jsme fotografovali. Toto by byl v Africe téměř hrdelní zločin, tedy nebýt Ahmeda. K našemu autu přistoupil policista, očividně Bambara, a začal nám francouzsky vyhrožovat pokutou. Ahmed pouze klidně stáhnul okénko auta a řekl: “Zaprvé jsi mne nepozdravil a zadruhé jsi se nepředstavil – doufám, že příště takto nevychovaný nebudeš.” Poté bohorovně vytáhl okénko a jeli jsme pryč.  Policista se nezmohl ani na slovo.

První zastávka na cestě do vysněného Timbuktu bylo město Ségou, kde jsme se opravdu dobře najedli. Kombinace francouzské gastronomie a biologicky nezávadných afrických ingrediencí vytváří ve francouzsky mluvících zemích Afriky nezapomenutelné kulinářské zážitky. Cestou se zastavujeme v chýši národa Bobo, kde se seznamujeme s bambuckým máslem (karité), které se vyrábí z olejnatých semen plodů stromu máslovníku afrického. Průměrný výnos z jednoho stromu je 15–20 kg čerstvých plodů. Z každého kilogramu ovoce se získá přibližně 400 gramů suchých semen, která obsahují 45 % – 55 % tuku. Extraktem je krém s přírodními vitamíny. Bambucké máslo má vysoký hydratační účinek. Získaný krém se používá pro péči o pleť a pomáhá léčit kožní onemocnění (skvrny, svědění, spáleniny od slunce, drobné rány na kůži).

Mali má rozmanité národnostní složení, přičemž každý národ se vyznačuje specifickou profesí – Bambara, Songai a Bobo jsou většinou zemědělci, Bozo rybáři, Peulové pasou stáda svoje i jiných etnických skupin, Dogoni pěstují cibuli, Tuaregové byli tradičně nadřazeni všem ostatním atd.

Ze Ségou jedeme do Djenné. Toto město je proslulé Velkou mešitou, která je postavena z nepálených cihel. Jako největší mešita tohoto typu na světě je součástí světového dědictví UNESCO. Dostat se do ní ale nebylo tak snadné, protože v době našeho pobytu byla zavřená. Ahmed má ale jako vždy řešení. Ve svém mobilním telefonu má 1200 kontaktů na užitečné lidi a jedním z nich je místní hodnostář, který nám za drobný úplatek umožnil mešitu navštívit.

V Djenné máme nepříjemný zážitek – pokoj v tradičním hotelu z hlíny byl plný kobylek. Majitelka hotelu švédské národnosti byla očividně psychicky nestabilní, takže od ní jsme žádnou pomoc očekávat nemohli. Museli jsem kobylky sami z pokoje vyhnat a posléze ucpat všechny díry, aby se tam už nedostaly.

V místní koránské škole (medresa) jsme se dověděli, že se místní děti učí nazpaměť súry z koránu v arabštině, ze které nerozumí ani slovo. Texty mají napsané na dřevěné desce. Po absolvování této “školy” jsou “žáci” pravděpodobně více negramotní, než byli předtím. 

Další cesta vede do Mopti na soutoku řek Nigeru a Bani. Cestou přejíždíme řeku Bani a vidíme armádu čínských dělníků stavících silnici pod dozorem čínských techniků. Tento obrázek je v Africe běžný. Ahmed nám vysvětluje rozdíl mezi pomocí z Francie a z Číny. Francouzi uvolní finanční prostředky, které jsou věnovány na školení Malijců francouzskými lektory – peníze se tedy zase vrátí do Francie a v Mali nic hmatatelného nezůstane. Číňané naopak staví silnice, nemocnice a jiné objekty. Nedělají to samozřejmě nezištně, připravují si infrastruktury pro těžbu surovin pro jejich rozvíjející se ekonomiku. Ahmed má pozoruhodný přehled, sleduje politické a ekonomické zprávy z celého světa.   

Mopti leží na řece Niger a je východiskem pro cesty do Timbuktu lodí. Využívají toho někteří evropští cestovatelé, ale my raději pojedeme i dále autem. Bydlíme zde v krásném tradičním hotelu “Maison Rouge”. Jeho majitel Francouz je sice velmi úslužný, ale i on má rysy podivína – sedí sám u stolu v restauraci, nervózně kouří jednu cigaretu za druhou a pozoruje svoje hosty. Kdo ví, jak skončil, když Mopti dobyli islámští teroristé … V Mopti jsou velká kasárna a jejich velitelem byl Ahmedův bratranec. Nedlouho před rokem 2008 totiž Tuaregové a malijská vláda uzavřeli mír a Tuaregové získali vysoká místa v malijské armádě. Tato dohoda samozřejmě vzala za své po událostech v letech 2012 – 2013. 

Poslední úsek cesty nejprve vede po hlavní silnici na Gao. Toto město bylo nebezpečné i v roce 2008, ale my naštěstí v lokalitě Douentza uhýbáme na sever směrem na Timbuktu. Jsme nesmírně vzrušení, zbývá necelých 5 hodin do cíle, pokud nezabloudíme. To se ale bohužel stalo, protože na tomto úseku je pouze vyjetá cesta, která se mnohdy rozjíždí několika směry, takže i Tuareg Ahmed zabloudil. Naštěstí vjedeme do vesnice pastevců Peul, kteří si nás zvědavě prohlížejí a rádi poradí, kudy dále. Neuvěřitelné dobrodružství pokračuje, když potkáme dva Tuaregy, kteří hledají ztracené stádo koz. Musíme jim dát polovinu našich zásob vody – velí to zákon pouště. Zanedlouho se naskytne další neuvěřitelná podívaná. Narazili jsme na tuaregskou rodinu, která se stěhuje za lepšími pastvinami.  Vody mají dost – pod každým velbloudem visí vak vyrobený z kozí kůže plný vody. Muži jsou ozbrojeni primitivními puškami.

Timbuktu se blíží, ale čeká nás ještě jedna překážka. Musíme asi 3 km plout místní lodí po řece Niger, a to sami bez Ahmeda, který auto doveze na druhý břeh daleko delší cestou. Nejsem moc nadšená, protože nemám ráda příliš dobrodružné zážitky, ale brzy se uklidním, když nás Ahmed svěří tuaregskému šlechtici, se kterým cesta příjemně uběhne. Ahmed nás již čeká a už zbývá pouze koupit pytel dřevěného uhlí pro jeho otroka. V Timbuktu je totiž toto uhlí daleko dražší. 

Konečně bájné Timbuktu. Po odpočinku v příjemném hotelu se vydáváme na průzkum města. Vidíme hliněné svatyně (dvě z nich budou zbořeny islamisty v roce 2012) a navštěvujeme primitivní muzeum, kde jsou vystaveny starobylé rukopisy a jiné vzácné předměty. Je s podivem, že se takto zachovaly bez jakékoli ochrany. Bohužel mnohé z nich byly po naší návštěvě zničeny v důsledku povodní a řádění islámských teroristů. Timbuktu je však především ohroženo dezertifikací – Sahara postupuje na jih a městu hrozí zánik. Z jeho středověké slávy již dnes skoro nic nezbývá. Navštěvujeme rodiče otroka Ahmeda. Oba jsou těžce nemocní, nemají vodu ani elektřinu. Jsme u nich po setmění, svítíme si baterkami a kupujeme od nich dřevěné lžíce za cca 100 Kč. Bude jim to stačit na týdenní živobytí.  Ahmed je sice šlechtic, ale chudý, takže jim nedokáže pomoci. 

Náladu si zlepšíme výletem do pouště. Vyjedeme na písečnou dunu, otrok nám připraví tradiční tuaregský čaj a posloucháme vyprávění Ahmeda o starých časech. Náhle ukazuje do dálky a vidíme karavanu velbloudů, kteří putují na sever do pouště, kde jsou solné doly.  Tento starobylý způsob obchodu tedy ještě existuje. Karavany cestují hlavně v noci, řídí se hvězdami a ve dne během vedra odpočívají.

Tímto zážitkem končí naše dobrodružství v zemi, která dnes patří k nejnebezpečnějším oblastem na světě. Nedávno tam došlo k vojenskému převratu, takže nezbývá než držet Ahmedovi a jeho rodině palce, aby přežili.   

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?