"Haf, haf."
Je hluboká noc, něco mne ale ze spánku budí. Zvedám hlavu a naslouchám. Nic, jen vedle mne tiše a rytmicky pochrupuje manžel. Něco se mi asi zdálo. Znovu usínám, když to slyším znovu.
"Haf, haf."
Zdá se mi to nebo ne? Máme malého zrzavého uličnického voříška Ferdu. V noci pilně hlídá, kontroluje, co dělají ježci v okolí a ostře hlásí, pokud se děje něco, co podle jeho mínění do naší klidné uličky nepatří. Občas ho tedy k jeho velké nelibosti musíme zavřít do síňky u zadního vchodu, aby se sousedé mohli v klidu vyspat.
"Haf, haf."
Štěkání je nějaké tlumené, zvedám hlavu a snažím se určit, co to vlastně slyším. Ticho, klid, asi se mi to jen zdálo. Pokládám hlavu a při chrupnutí manžela při výdechu zase slyším - haf haf. S pevným odhodláním, že dnes mne z postele nic nedostane se snažím znovu usnout. Ale nejde to. Téměř při každém manželově zachrupnutí slyším zaštěkání, opakovaně hlavu zvedám, poslouchám, ale v tom momentě, kdy se snažím o identifikaci zvuku, je klid.
Naštvaně se zvedám z postele. Ferda je na dvorečku, volám ho a zatarasuji psí dvířka. Ferda mne dotčeně pozoruje, takže mu házím nějakou psí dobrotku a zalézám zpět do postele.
Je klid, manžel bez ustání pravidelně pochrupuje, zvuk tak podobný štěkotu už neslyším, takže jsem usnula v pohodě téměř ihned. Až ráno jsem přemýšlela - který z těch dvou to na mne vlastně v noci štěkal?
