Pomáhat seniorům se v poslední době stalo módní. Ano, to slovo je na místě. Pomocí seniorům se zabývá řada neziskových organizací, nadací, modelek, umělců všeho druhu. Mezi lidmi, kteří se o problematiku spojenou se stárnutím populace zabývají, se dá najít řada vzdělaných a zkušených odborníků, řada nadšenců, kteří tomuto tématu nezištně věnují svůj volný čas i řada lidí, kteří o tomto tématu mluví, protože jim to připadá společensky prospěšné, ale především prospěšné pro jejich image. O pomoci seniorům velmi často hovoří lidé, kteří si pod pojmem senior představují osamělou velmi starou paní, která je na tom tak v bídně, že se celá tetelí štěstím, když jí nějaká herečka známá ze seriálu přinese sušenku, osloví ji babičko a nechá se s ní vyfotit do časopisu, k čemuž pohovoří o tom, že pomáhá seniorům.
Jedna z nadací zveřejnila výzvu, aby každý navštívil babičku a dědečka s vysvětlením, že nemusí jít jen o vlastní prarodiče, ale i o staré sousedy či známé: navštivte babi či dědu, dejte si s nimi kafíčko, povídejte si s nimi.
Což u mnoha lidí vzbudilo smích a reakce typu: „To si myslíte, že navštěvuji prarodiče na něčí povel?“
„Jestliže na někoho děti kašlou, myslíte si, že je půjdou navštívit, protože si na Facebooku přečetli něčí výzvu?“
„Běžte to háje s tím oslovováním babičko a dědečku, já nejsem ničí babička, já vnoučata nemám, tak mi tak nikdo nemá důvod říkat.“
Do jednoho domova s pečovatelskou službou přinesly zástupkyně jednoho občanského sdružení balíčky perníčků. Byly na nich papírová srdíčka s nápisem Pro naše babičky a dědečky. „Pominula bych, že mě někdo cizí nazývá babičkou, ale pozoruhodné bylo, že ty perníky byly tak tvrdé, že by si na nich každá babička či dědeček vylámali zuby. My jsme se se sousedem shodli, že jsou vhodné akorát jako puk ke hraní hokeje,“ říká jedna z obdarovaných.
Sociálními sítěmi proběhla i výzva, aby každý namaloval nějakému seniorovi přáníčko. Pozor, důležitý je výraz přáníčko, protože se nám tady rozmohl trend mluvit v souvislosti se stářím ve zdrobnělinách. Zřejmě si řada lidí myslí, že stáří je totéž co dětství a s lidmi vysokého věku je vhodné mluvit stejně jako s chovanci mateřských školek. Takže, pokud je vám nad šedesát pět, začnete dostávat přáníčka a dárečky, už ne přání a dárky.
Jedna nadace vyzvala lidi, aby se se svými prarodiči vyfotili a fotky s nimi sdíleli na sociálních sítích a celé to provázeli hesly miluju babi, miluju dědu, den seniorů. K čemuž v několika rodinách zaznělo něco v tomto smyslu: „Nechápu, proč bych měla jako něco výjimečného prezentovat to, že jsem zašla za babičkou. To je snad normální věc. Připadalo by mi trapné dávat si na Facebook, že miluju dědu a babi. Proč bych je měla fotit jako nějaká zvířátka nebo své ozdoby?“
Zkrátka, vyjadřovat zájem o seniory je nyní módní věc a tak se kolem ní dějí jevy pro mnohé lidi nepochopitelné. Ušetřeni letošního páchání dobra ve prospěch dříve narozených tak byli pouze obyvatele domovů pro seniory, protože ty byly znovu uzavřeny do karantény kvůli pandemii a jsou v nich zakázány návštěvy. Tudíž se v nich odehrávají příběhy na první pohled jiné, ale na druhý pohled také dokazující, že společnost je nyní natolik posedlá snahou seniory chránit a pomáhat jim, až jim ti mnohdy škodí.
„Vstáváme, Aničko, je ráno,“ zašveholila nedávno jasným hlasem v šest třicet ráno mladá pečovatelka v jednom z domovů pro seniory.
Nic. Ticho.
„Aničko, nejste nemocná?“
„Ne, jsem naštvaná.“ (Anička použila mnohem horší, nepublikovatelný výraz).
„Ale proč?”
“Proč? Protože mám zakázáno vyjít ven, nemůžu ani na zahradu a zakázáno je také dostávat balíčky. Protože jsem už dva týdny nebyla venku a nevím, jak dlouho to bude trvat. Protože mi dcera ani nemůže poslat čaj, který mám ráda. Vy byste na mém místě měla dobrou náladu?”
“Ale čajíček tady přece máte, čajíček vám vaříme my.”
“Jenže ten čajíček se nedá pít, jak je hnusný.”
“Ale tak já vám dám do něho ještě jeden cukříček.”
“Je hnusný právě proto, že je přeslazený.”
“Tak si Aničko pospěte a pak budete mít určitě lepší náladu.”
“No to určitě budu mít.”
V mnoha domovech pro seniory už zavedli, že personál oslovuje klienty jmény, případně se předem domluví, jak by si oslovovat přáli. Někdo je rád, když se mu říká Aničko, někdo by naopak při takové oslovení vyletěl z kůže, protože zdrobněliny nesnášel už když nastoupil do první třídy. V řadě domovů pro seniory a podobných zařízeních je používání zdrobnělin a infantilní familiérnosti na výrazném ústupu a nastupuje trend chování se ke starým a nemocným lidem stejně jako k lidem zdravým, mladým. Tedy s úctou, respektem a důstojností.
Letošní Mezinárodní den seniorů v českých poměrech ukázal, že si pod ním spousta lidí představuje něco jako si kdysi mnozí představovali pod akcí zvanou Mezinárodní den žen. Jinými slovy: dejte jim jednou za rok kytku, potřeste jim rukou a opijte se. Když jde o seniory, je to částečně podobné a částečně jiné: dejte jim jednou za rok kytičku, přáníčko, dáreček a udělejte si s nimi selfíčko.