Zkrátka a dobře, ta mrcha mrňavá neviditelná převálcovala i docela neškodnou a tak pěkně připravenou MRCHU JEMNĚ UZENOU…
Nucené odložení křtu mé knížky není žádná tragédie, ostatně k dostání je všude, na e-shopech dokonce za výhodnou cenu. Ale musela jsem zrušit i jiné bohulibé akce pro seniory, takže bylo nutné najít si náhradní důvod k radosti. Rozhodla slibná předpověď počasí a další neodškrtnuté body na seznamu míst, která bych ráda navštívila. A tak jsme s manželem opět vyrazili na výlet.
Tentokrát jsem udělala všechno pro to, abych si přestala plést Český ráj s Českým Švýcarskem. Můj věk a kořeny v rodném Brně by sice mohly být polehčující okolností, ale chtěla jsem v tom mít konečně jasno. Jednou pro vždy.
V rámci našeho putování po stopách Jana Blažeje Santiniho – Aichela jsme to vzali přes Panenské Břežany. Tam jsme úplně sami, jen s průvodcem, navštívili kapli Svaté Anny, údajně nejranější Santiniho stavbu na našem území. Prošli jsme si park, poseděli na lavičce, a s krátkou zastávkou přímo pod horou Říp jsme k večeru dorazili do Hřenska, turistického centra chráněné krajinné oblast České Švýcarsko. Povečeřeli jsme v penzionu s příznačným jménem Na Vyhlídce v Mezné a odebrali se na kutě. Ráno nás totiž čekal hlavní cíl. Pravčická brána. Jeden z českých klenotů, které vytvořila příroda.
Když jsme poslali dětem přes WhatsApp naši fotku pod slavným kamenným obloukem, nechtěly věřit, že jsme to dali bez šerpů… Šest kilometrů z parkoviště prudkým stoupáním a pak stejnou trasou prudce dolů nás (hlavně mého muže!!) naplnilo pýchou, která převažovala nad únavou. Mobil mi ukázal 15 000 kroků! Stálo to za to, úžasný zážitek i pocit. České Švýcarsko mi tímto výkonem zanechalo v paměti nesmazatelnou stopu.
Když už jsme byli kousíček od Šluknovského výběžku a zrovna se všude vzpomínalo na Karla Gotta, rozhodl se můj muž udělat malou zajížďku do nedaleké Doubice, kde si Mistr nechal postavit chatu. Ovšem tento nápad měla zjevně v tu chvíli snad půlka národa. Trasa, kterou jsme zvolili, nebyla oáza klidu malebného pohraničí s roubenkami, ale Václavák! Takový provoz v sobotu odpoledne jsme opravdu nečekali. Projeli jsme téměř krokem okolo Staré hospody, nabité k prasknutí rodinami s dětmi, takže odpolední siestu jsme museli přesunout až někam ke Kamenickému Šenovu… Krajinou věhlasných českých sklářů jsme se přiblížili nejen k domovu, ale zároveň k dalšímu cíli. Vesnička Kuks se svým unikátním barokním špitálem a bohatou sochařskou výzdobou z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Sobotu jsme završili skvělou večeří ve vyhlášené místní restauraci Baroque a noční procházkou.
Nedělní deštivé ráno nám snídani trochu protáhlo, ale náladu nezkazilo. Když jsme po hodinové prohlídce barokního areálu vyšli do bylinkové zahrady, nebe bylo modré jako šmolka a sluníčko už příjemně hřálo.
Cestou domů jsme míjeli odbočku na Hrubou skálu – a vtom mi to docvaklo. Hrad Trosky, Hrubá skála, Dračí zub…to jsou Prachovské skály a s nimi spojený nezapomenutelný film Marie Poledňákové „Jak dostat tatínka do polepšovny“. To je Český ráj. Zatímco Pravčická brána je chloubou Českého Švýcarska.Teď už to snad nepopletu.
Poslední zastávkou našeho víkendového putování byl opět Santini. Tedy jeho další dílo. Zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Ojedinělá stavba ve tvaru královské koruny však bohužel ztrácí na své důstojnosti. Z dálky a ozářena slunečními paprsky vypadá krásně, ale zblízka je poněkud zchátralá, oprýskaná, posmutnělá. Na prohlídku interiéru bych musela čekat hodinu a půl. A tak jsem si ji nechala jako rezervu na příště. S nadějí, že o ni třeba za nějaký čas projeví zájem můj vnuk a bude stát o doprovod babičky.
Pokud ne, tak můžu aspoň říct, že jsem dopadla jako ti zdejší sedláci v roce 1775…
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
HŠ
