V New Yorku ročně končí v odpadu dvě stě tisíc tun oblečení a obuvi. Neuvěřitelné číslo? Ale ne, stačí se podívat na řetězce s levnou módou. Jejich prodejny jsou přeplněné, zboží je nekvalitní. Člověk si ho párkrát oblékne a pak ho vyhodí, protože je ošklivé. A spoustu z něho si vůbec nikdo nekoupí. Kam s ním? Do odpadu.
„Za pět let se množství nakupovaného oblečení zdvojnásobilo, ale počet použití jednotlivých kusů klesl o pětinu. Znamená to, že oblečení nakupujeme, párkrát si ho vezmeme a čím dál tím dříve ho vyhazujeme,“ uvedla Ellen Mc Arthur, jedna z aktivistů, které na neuvěřitelné plýtvání v této oblasti poukazují a sledují, jak se vyvíjí.
Ovšem není třeba složitých výzkumů a výpočtů, stačí na toto téma promluvit s někým dříve narozeným. „Nebyli jsme špatně situovaná rodina, ale běžné bylo, že jsem měla troje šaty. Dvoje na běžné nošení, jedny takzvaně lepší. Měla jsem ovšem spoustu doplňků. Límečky, brože, pásky, aby šaty nevypadaly pořád stejně. Takto to bylo běžné, neznamenalo to, že na oblečení nemáme. Prostě se nechávalo šít, bylo drahé, tak ho každý neměl tolik jako je běžné nyní. Ovšem ty šaty byly z tak kvalitních látek, že jsem je nosila třeba tři roky téměř každý den a vůbec to na nich nebylo poznat,“ říká osmaosmdesátiletá Libuše.
Podobně vyprávěla i herečka Eva Gerová, která se znala s filmovými hvězdami jako bývala Adina Mandlová či Lída Baarová. „I takové dámy jako Mandlová a další sice měly hodně šatů, ale jejich pořizování bylo nákladné, tak si jich vážily. Nebylo vůbec nic divného na tom, že je nechávaly přešívat, že látku z nich po obnošení ještě využily na další model. My jsme oblečení rozhodně nikdy nevyhazovaly. Bylo běžné, že se kombinovalo. Když jsme šaty měly dlouho, třeba jsme si na ně nechaly ušít z jiné látky kapsičky nebo lem, aby vypadaly jinak,“ vyprávěla v jednom ze svých posledních rozhovorů.
Podle statistik společnosti Redress, která se tématem plýtvání zabývá, bylo v 2015 poprvé celosvětově vyrobeno více než sto miliard oděvů, přičemž šedesát procent z tohoto objemu skončilo na skládkách ještě tentýž rok. Svět se veze na trendu takzvané rychlé módy, kdy řetězce rychle obměňují své kolekce. Tak rychle, že je lidé nestačí kupovat a tudíž mnohdy sami výrobci své neprodané zboží likvidují. A navíc jde o zboží levné, takže lidé nakupují oblečení čtyřikrát více než před dvaceti lety. Ovšem až třetinu textilu, který koupíme, odkládáme už po prvním nošení. Podle Českého statistického úřadu končí v komunálním odpadu v České republice ročně asi dvě stě tisíc tun textilu.
Norské noviny Aftenposten se dohodly se třemi mladými blogerkami, které udávají ve své zemi módní trendy, že navštíví jednu továrnu na výrobu oděvů v Bangladéši. Novináři pak natočili zděšení dívek, které si poprvé uvědomily, v jak katastrofálních podmínkách lidé pracují, aby svět zaplavovaly tuny a tuny dalšího nepotřebného oblečení. Uvědomily si tu absurditu, že lidé otročí kvůli něčemu, za člověk za pár měsíců stejně vyhodí nebo si to vůbec nikdo nekoupí a výrobek je vlastně odpadem už ve chvíli, kdy opouští továrnu.
„Plýtvání s oblečením mě trápí. Móda je jedním z největších hříšníků co se týká znečištění planety, ať už jde o chemickou výrobu látek, bělení, barvení, jejich likvidace,“ říká jedna z nejúspěšnějších českých modelek Tereza Maxová. Přestože právě díky módnímu byznysu udělala závratnou kariéru, uvědomuje si, jak hodně se svět změnil od doby, kdy začínala. „Začala jsem být velkým fanouškem second handů a recyklace. U dětí jsem se vždy snažila, aby dědily oblečení po sobě, snažím se jim kupovat oblečení z udržitelných materiálů, z organické bavlny. Myslím, že přístup k nakupování oblečení, je jedna z oblastí, ve které by se společnost měla měnit,“ vysvětluje.
Čím dál více modelek, umělců, návrhářů propaguje takzvanou upcyklaci. Tedy vytváření nového oblečení z odpadových materiálů, použitých výrobků na nový materiál. Zkrátka, v určitých kruzích se stalo módou pochlubit se tím, že už nenakupujeme stále nové a nové hadříky, ale naopak z těch použitých dokážeme vyrobit něco jiného, neobvyklého, nekonfekčního. V podstatě se jedná o totéž, co ženy dělaly dříve. Přešívat, kombinovat, půjčovat si oblečení, nosit něco po starších sourozencích bylo vždy naprosto normální a mnohdy to vůbec nebylo známkou toho, že by si rodina více nemohla dovolit. Jen si lidé nemysleli, že musejí mít v šatníku třicet nekvalitních triček, které jsou pomačkané a ošklivé po prvním vyprání, ale považovali za normální mít tam tři, čtyři kvalitní halenky či košile, které držely barvu a tvar řadu let. A tak starší lidé zase jen kroutí hlavou a říkají: No to je řečí kolem toho, co vždycky bývalo naprosto normální.
