Dnes jsme mohli všichni v noci déle odpočívat a tak já využívám této doby trochu k psaní *
Každé roční období je krásné - jaro přirovnávám k nádhernému dětství, léto - to už je zralé mládí a podzim - to je období, které právě teď v životě prožívám - je to období krásné, jaké jen může v 70+ být *
A jaký byl podzim v mém dětství - měli jsme doma v hospodářství pět kraviček, takže moje rána byla hnát brzy ráno na pastvu - aby se krávy napásly než jsem šla do školy.*
Po příchodu ze školy mi zase maminka kravičky ve chlévě odvázala a já už jsem zase s nimi šla - měla jsem moc ráda dobu, kdy už byla úroda z polí a luk sklizena a já mohla chodit po našich rozsáhlých lukách klidně - pod širokou bundou mít schovanou knížku, kterou jsem ihned - když jsem našla dobrou pastvu vytáhla a četla a četla...*
Byla jsem dychtivou čtenářkou - četla všechno, co jsem našla, ale jen jsem musela dávat pozor, aby mi moje velmi pracovitá maminka knížku neobjevila. Ta v tomto věku pro mne měla hlavně pobídky k práci, ale také přísný zákaz četby - byl to podle ní jen zbytečně ztracený čas...
Takže pastva - to byl můj nádherný čtenářský podzim *
Pochopitelně jsem musela chodit pomáhat sbírat brambory, které se vyorávaly čertem - rodiče si mne na polní práce nechávali doma ze školy, ale já se učila moc dobře, takže mi ani těch moc zameškaných hodin vůbec nevadilo. Na poli nám bývala zima, někdo z pomocníků si na sebe dal i prázdný pytel, do kterých se sypaly brambory, také jsem to občas udělala a vida - pytel mne i zahřál, ale na poli jsme se v nich podobali strašákům*
Brambory se posbíraly, házely truhlíkem v okénku do sklepa, byla to namáhavá práce, ale i radostná při dělání ohňů na políčkách s mladšími bratry a chlapci sousedů*
A při pečení brambor a přeskakování ohýnků bylo také mnoho radosti - všechna pole v mém dětství byla naše veliké hřiště *
Další prací bylo vytahování řepy nejdříve na hromádky a pak krouhání listů a zase namáhavé nakládání na vozy a uklízení do sklepů...
Našel se i čas na trhání šípků, které se nejvíce sušily na čaj, dokázali jsme si vyrobit i malé papírové draky a ty ve větru krásně poletovaly...*
Do lesa jsme většinou jeli také občas s koňským povozem, který byl naložen prázdnými pytli a ty jsme plnili šiškami a drobným dřevem, a až byl vůz plný, tak jsme odjížděli - musím přiznat, že jsem bývala v dětství z práce tak unavená, že jsem snad ani pořádně nedokázala vnímat okolní krásu krajiny...
Když jsem se pro špatný kádrový posudek dostala jen na zemědělskou učňovku, tak až zde jsem si víc krásný podzim uvědomovala, protože jsme mívali jeden týden školu a jeden týden praxi *
Jednou nás spolužačka celou třídu pozvala do sousední vesnice na ochutnávku domácích povidel * - vidím to jako dnes...
V roce 1959 bylo na silnicích málo aut, šli jsme v zástupu a cestou si všichni zpívali. Rodiče spolužačky měli dva veliké kotle rozvařených švestek a už měli pro nás nachystané lžičky a misky *
A my mohli všichni tu dobrotu dobře vychutnávat, tolik povidel jsem viděla poprvé a asi naposledy - byla to sladkost - všichni jsme se moc a moc namlsali *
Když jsem se vdala a odstěhovala do blízkého města, tak jsme také zpočátku každý podzim chodili i s dětmi do blízkého lesa sbírat větve a šišky do pytlů na topení - ale naším povozem byl jen větší dvoukolák a místo koní jen naše ruce s našimi pomocníčky dětmi - ale to už je moc a moc dávno...
Loni jsem jela autobusem a v jedné vesnici na návsi před restaurací byla výstava asi 25 velikých dýní vykrájených, ozdobených - bylo to moc hezké. Ale spolucestující mi na to říká - mně by bylo těch dýní líto, já bych je raději zavařila - jen jsem pokyvovala hlavou na souhlas.
Každý rok jsem si na kompost dávala několik semen dýně, vždy mi vyrostly ohromné, dokázaly se prodrat i přes drátěný plot a někteří sousedé si je s mých souhlasem trhali na cestě a odváželi na kolečkách domů, jak byly veliké *
Teď zase dávám na kompost semínka dýně, ale mám doma migranty - slimáky, a i když se je snažím likvidovat, tak vždy se nějaký vyskytne a rostlinku mi v zárodku zničí - takže teď se mi už dýně nedaří, ale naštěstí mi rostou cukety *
A už se blíží čas Dušiček, v mém blízkém okolí odešla teď na věčnost má velmi dobrá známá, /zemřela v nemocnici v Brně na koronavirus/ nemohu jít ani na pohřeb - protože je možný jen v úzkém rodinném kruhu...
A tak si za chvíli vezmu roušku - hodně jsem si jich našila - a půjdu zadní cestičkou alespoň na hřbitov a budu se snažit vychutnávat krásu podzimní přírody a při tom vidět v duchu rozesmátý obličej mé veselé, vitální a velmi milé sousedky, /přes čtyři domky/ - s kterou se její rodina v záhlaví parte loučí těmito slovy:
"Nikdo mne nemusí slzami ctít a pohřbívat s pláčem. Když o mně hovoříte a myslíte na mne, žiji přece dál..."
PS. Ještě na závěr přikládám dvě starší fotečky vnoučátek... *
A protože je dušičkový čas, tak ještě připojuji dvě fotečky, které se mi loni nepodařilo umístit správně na můj článek Dušičkové zamyšlení - se správnou velikostí mi pomohl jeden z mých vnuků*
