V říjnu dostaly události rychlý spád. Marta byla sice přesvědčená, že kvůli šířící se epidemii nebude panikařit, ale situace ji přece jen přiměla leccos ve svém běžném životě změnit. A to zrovna v době, kdy měla dobrý pocit, že se už vzpamatovala z operace, a měla v plánu si užívat svá vnoučata, zajít do divadla nebo někam na dobrou večeři.
Jako první se ozvala Petrova dcera Lenka, zda by nemohli vyzvedávat Sofii ze školky a trochu se jí v podvečer věnovat, než ona přijde z práce v nemocnici. Někteří z Lenčiných kolegů byli v karanténě nebo nemocní, část jich byla přesunuta na covidové oddělení. A tak bylo potřeba, aby Lenka občas pracovala i přesčas. Marta s Petrem jí samozřejmě pomoc neodmítli, ale po pár dnech se docela pragmaticky rozhodli, že se zase na nějakou dobu přestěhují do Petrova domu. V nastalé situaci to bude pro všechny jednodušší. Sofie bude doma ve svém prostředí, nebudou ji převážet sem a tam a Lenka ji najde doma i když se vrátí uprostřed noci. Marta automaticky převzala i péči o společnou domácnost. Lenka se často vracívala z práce tak unavená, že byla ráda, že může ten zbytek volného času věnovat Sofii nebo spánku.
Šířící se epidemie Martu donutila omezit i provoz její malé firmy. Hlavně z důvodu nedostatku zaměstnanců. Část jich onemocněla nebo byla v karanténě, zaměstnanci pracující na dohody se obávali práce v rizikovém prostředí. Výrazněji se snížila i poptávka po službách její firmy. Petr se proto věnoval hlavně údržbě úklidových strojů, Marta organizovala důkladný úklid firemních prostor včetně malování všech prostorů. A všichni společně doufali, že se jim tuhle divnou dobu podaří nějak překlenout.
Marta s Petrem střídavě vyzvedávali Sofii ze školky a trávili s ní odpoledne většinou na zahradě u domu. Sofie pomáhala babičce připravovat zahradu na zimu, společně přihrnovali hlínu k růžím nebo hrabali věčně padající listí. S dědou zase Sofie zkoušela natírat plot. Práce s barvami se jí moc zamlouvala, ale Marta pak musela zlikvidovat její mikinu, protože byla celá od barvy. A když bylo příliš chladno nebo je déšť zahnal domů, Sofie pomáhala pro změnu babičce v kuchyni nebo přemluvila dědu, aby jí četl nějakou knížku. Když večer konečně Sofie usnula, s úsměvem si navzájem přiznávali, že je oba to náhradní rodičovství tak trochu zmáhá.
Jednoho dne Marta pročítala firemní poštu a otevřela mail od svého bývalého muže. Uhnízdil se nenápadně mezi ostatními maily a ani jeho předmět neprozrazoval, že by mohlo jít o něco jiného, než o běžnou poptávku. Až po přečtení úvodních vět zpozorněla, oči jí sklouzly k podpisu a potvrdily její podezření. Jak ji našel? To asi bylo dost snadné, stále má jeho jméno a žije na stejném místě. A proč jí zrovna teď píše? Neviděli se víc než dvacet let, po celou tu dobu se ani jednou neprojevil sebemenší zájem o své děti! Dokonce na ně brzy přestal i platit. Když se ho snažila různými způsoby hledat, úřady jí nakonec potvrdily, že zmizel beze stopy kdesi v zahraničí. Rozum jí napovídal, že nemá smysl znovu otvírat tuhle kapitolu z dávné minulosti. Cítila hořkost na jazyku i zmatek v hlavě. Ale neuposlechla první popud mail smazat, dočetla ho až do konce. Zvědavost jí nedala. Vlastní obsah mailu byl nemastný neslaný. Nedozvěděla se nic konkrétního, spíš to vypadalo, jakoby by si ji druhá strana testovala, zda bude mít vůbec zájem komunikovat. Na druhou stranu si byla jistá, že jí píše její bývalý manžel. Nejen proto, že zná jména a data narození jejich dětí, ale celý mail odpovídá jeho zvláštnímu způsobu vyjadřování.
Ten mail v ní začal vyvolávat vzpomínky, zasunuté někde v hlubině její duše. Marně je potlačovala a bránila se jim. Potřebovala si o tom s někým promluvit a dnes opravdu hodně netrpělivě čekala, až Sofie usne. Petr byl její vrbou. Věděla, že bývá obvykle nad věcí a nepodléhá tak rychle emocím jako ona. Věci bere dost racionálně. Byl překvapený, když se mu s tím svěřila. Jako první ho napadlo mail rychle smazat a ještě rychleji zapomenout. Ale pak uznal Martinu námitku, že nechce svým dětem upírat právo poznat se se svým otcem. Společně došli k závěru, že bude lepší, když o tom Marta svým potomkům řekne. S tím, že se samostatně rozhodnou, zda mají zájem o kontakt na svého biologického otce.
Marta zavolala nejdřív své dceře Ladě, ale ta jí téměř nepustila ke slovu. Její muž onemocněl covidem-19, už druhý den má vysoké teploty a kašel. Sice se přestěhoval do podkroví, takže je v částečné izolaci, ale přesto Lada trne strachy, aby se od něj nenakazili všichni. Doufá, že jim zítra přivezou aspoň nákup z Rohlíku. Ale při objednávce tvrdili, že to nebude dřív než za čtyři dny. Ještě že má plný sklep brambor, zeleniny a jablek, sama s dětmi se teď na nákup do města nedostane. A jestli by chtěla kontakt na svého otce? To ani náhodou! Když mu za dvacet let nestála ani za přání k narozeninám, ať se jí neplete do života!
Rezolutnost dceřina rozhodnutí Martu překvapila. Vždyť to byla právě ona, tatínkova holčička, která se po tátovi ještě dlouho ptala, když z jejich života zmizel. Dokonce mu tajně schovávala dětské dárečky, až se jednou vrátí. Marta předpokládala, že podobně bude reagovat i Libor, který se na svého otce nemohl ani pamatovat. Ale Libor byl mnohem smířlivější. Řekl, ať mu kontakt pošle, že o tom ještě popřemýšlí. I to Martu zarazilo, byla to taková nejednoznačná odpověď. Ani Libor na ni (a na takové ptákoviny z minulosti) neměl čas. A ona by s z toho tak potřebovala vypovídat! Chyběla jí kamarádka, s kterou by zašla na kafíčko a probraly by to spolu. Zlostně si uvědomila, že by ani s kamarádkou na to kafe zajít nemohla, všechny kavárny, cukrárny a restaurace jsou teď zavřené.
Usadila se v rohu pohovky s knížkou. Teď nemůže jít spát, stejně by neusnula. Otevřela rozečtené Tiché roky od Alice Mornštajnové, ale nečetla. V myšlenkách se přehrabovala ve své minulosti, která se jí dnes tak nečekaně připomněla. Viděla sebe jako mladou nadšenou dívku, naivně zamilovanou do svého pohledného muže. Sebe jako štíhlou nevěstu v dlouhých bílých šatech, červenající se po svatebním polibku. Sebe jako maminku hladící si rostoucí bříško i sebe jako nevyspalou a unavenou mladou ženu, která skáče kolem plačícího dítěte a nemá na nic jiného čas. Viděla malou Ladu batolící se po rozkvetlé louce i Liborka plačícího a zrudlého vztekem v kočárku...
"Čteš?" přerušil jí proud vzpomínek Petr, který se objevil ve dveřích pokoje.
"Vlastně nečtu, nějak mi to nejde. Bolí mě trochu hlava." chtěla omluvit své nicnedělání Marta. Petr si sedl k ní na pohovku a pohladil ji po ramenou.
"Zase to máš tady mezi ramenem a krkem ztuhlé, proto ta hlava. Trochu ti to zahřeju a uvolním." projevil iniciativu. Marta měla jeho neumělé drobné masáže ráda. Uměl přesně najít zatuhlá místa a uvolnit je. Natočila se zády k němu a trochu si shrnula župan z ramen. Horké ruce bloudící po jejím těle ji probraly. Jaká to změna! Bývala to většinou ona, kdo v jejich vztahu dával najevo chuť na intimnosti. Jenže ta operace odsunula její fyzické touhy kamsi do ústraní. Ještě, že Petr pochopil, že to bude na něm, aby je zase probudil. Marta vnímala napětí v celém těle i narůstající touhu. Obrátila se k Petrovi.
"Už můžeme?" zeptal se trochu zbytečně. Byli oba natolik vzrušení, že by se to nedalo zastavit. Milovali se po několikatýdenním půstu.
Sobotní ráno bylo na rozdíl od předcházejících deštivých dní jasné a slunečné. A Marta se divila sama sobě, že vydržela spát tak dlouho. Ani Petr už nebyl v posteli. Vysprchovala se a sešla dolů do jídelny. Usměvavého Petra našla v kuchyni.
"Mám ti udělat tvůj obložený chléb a kávu?" zeptal se a políbil ji. Přikývla a šla si sednout ke stolu. Čekala jen chvilku, než Petr přinesl na tácu připravenou snídani. Zdálo se jí, že se u toho tváří nějak zvláštně. Na tácu ležela i drobná červená růžička, jedna z posledních, které letos vykvetly na zahradě.
"Ta je pro mě?" zeptala se Marta a podívala se na Petra.
"Samozřejmě, jen bych chtěl, abys mi odpověděla na jednu otázku."
Marta se na něj tázavě podívala.
"Chceš si mě vzít?"
Teď rozhodně takovou otázku nečekala. Ne, že by ji to nikdy nenapadlo. Ale přišlo jí to na mysl spíš dřív, v začátcích jejich vztahu. Pak si postupně zvykla na to, že jsou partneři, kteří nemají potřebu si společný život komplikovat svatbou. Ostatně takový trend je i v dnešní společnosti. Není hloupé, že tak dlouho mlčí? Rychle ze sebe vyhrkla: "Ano".
Malá Sofie s maminkou přišly do jídelny v okamžiku, kdy se Petr s Martou políbili.
"Děda pusinkuje babičku, děda pusinkuje babičku!" vykřikovala Sofie a běhala kolem stolu. Marta s Petrem se cítili téměř provinile.
"Něco slavíte?" zeptala se Lenka s pocitem, že na něco důležitého zapomněla.
"Právě jsme se domluvili, že se vezmeme." odpověděl jí Petr.
"Samozřejmě, že až někdy, až bude normální doba." upřesňovala Marta a měla pocit, že se i trochu červená.
