Jirko, tvé jméno je spojováno s výrazem „enduro“. Co to v motocyklovém sportu znamená?
Slovo „endurance“ znamená vytrvalost, odolnost. Já jsem jezdil i motokros, ale nejvíce jsem se prosadil na Mezinárodní motocyklové šestidenní, což je vytrvalostní soutěž družstev a říká se jí „motocyklová olympiáda“. Jako u automobilových rally se střídají vytrvalostní etapy a rychlostní zkoušky. Ale auta jezdí po silnicích, my s motorkami v terénu.
V šestidenní tehdy československé týmy dosahovaly vynikajících výsledků.Určitě. Šestidenní se jezdí už od roku 1913, s výjimkou světových válek každý rok. Já se zúčastnil 13x. V podstatě se jedou souběžně soutěže dvou kategorií. World Trophy, tedy Světová trofej, kde se jezdilo výhradně na motocyklech domácí výroby a Jawa tehdy patřila k úplné špičce. Druhá trofej je Stříbrná váza. Mně se podařilo vyhrát obě, tedy stát se neoficiálně olympijským vítězem nebo mistrem světa, jak se nám říkalo, v obou třídách. V šestidenní jsem navíc získal dalších 8 medailí a na Mistrovství Evropy 2 stříbra a jeden bronz. Naposledy jsem jel ještě v roce 2018. Moc jsme se s tím nemazali a vyhráli jsme Stříbrnou vázu i v našem věku, jak jsme bývali z minulosti zvyklí!
No to tedy upřímně blahopřeji! Ty jsi ale motocyklům a motorismu vůbec zasvětil celý život, že?
Začal jsem jezdit v roce 1973, mistrovské soutěže od roku 1975. Mám 35 odježděných závodních sezón a – musím to zaklepat – žádné vážné zranění, což mi mou motocyklovou dlouhověkost umožnilo. 15 let jsem jezdil v reprezentaci, 14 let jsem byl továrním jezdcem Jawy. Poslední mistrovskou sezónu jsem jel, když mi bylo 55.
Být továrním jezdcem na plný úvazek byla pro závodníka výhoda, ale asi i velký tlak na výsledky.
No, to si piš! Když jsi tovární jezdec, máš všechny technologie z první ruky, a to by si přálo hodně kluků. Čtrnáct sezón bez přerušení v prvním továrním týmu, to bylo spolykaného bláta, měsíců mimo domov a hodin strávených na opravách a údržbě. Jezdíme za každého počasí a v enduro soutěžích si sami udržujeme techniku. V týdnu minimálně tři dny trénink na motorce, 2 dny posilování, běh, atletika. A zbytek času opravy, vylaďování strojů. Je to na plný úvazek. My z endura jsme to uměli v blátě, a tak jsme kromě našich etapových soutěží jezdili i motokrosy. Když začala sezóna a závody, tak jsme většinou domov vídali vždy jen po pár měsících.
Výhoda takového života na oplátku je, že se seznámíš se světem, lidmi, jinými názory...
Tak to je pravda a přál bych to každému. Mám kamarády v celém světě, vnímám různé názory a stanoviska a lépe se v životě orientuji. Ano, je to odměna za ty týdny a měsíce mimo domov, kdy nevidíš děti růst a manželka tě pomalu nepoznává.
Jirko, mluvíme o motocyklech Jawa, o závodnících, byla to slavná léta. Proč už to dnes tak nefunguje?
Vidím hlavně dvě příčiny. Nedostatek peněz a širokou nabídka ostatních lákadel. Za nás byla tři hlavní střediska motosportu – Rudá hvězda, Dukla a Autoklub (Svazarm). Nejdéle jsem působil v Dukle Praha. Měli jsme tam tvrdý dril, ale zase všechny podmínky. I když se to tehdy neříkalo, byli jsme čistí profesionálové. A měli jsme k dispozici tu nejlepší techniku, směli jsme vyjíždět a závodit v zahraničí. Toho jsme si vážili a dělali všechno proto, abychom si svůj status udrželi. A navíc nebyl internet, hry, koncerty a akce… ten sport byl pro mladé zajímavější, lákavější než dnes.
Ty máš ale víc aktivit než je motorky...
Já vím, ta heligonka a traktor. No, s harmonikou to bylo tak, že se dva moji kamarádi vsadili, že se naučí hrát, já jim ty ruce přesekl. Jenže oni se nic nenaučili a vyhecovali mě, takže jsem se nakonec stal harmonikářem já. Dnes je to osm let a hraju asi 300 písniček, od lidovek po rock. Heligonka je zvláštní nástroj, který svým zvukem vezme lidi za srdce. A také jsem s kamarádem založil Svoboda Traktor Klub na záchranu unikátních traktorů, které se vyráběly v továrně pana ing. Václava Svobody v Kosmonosích u Mladé Boleslavi. Sám vlastním jeden kus z roku 1939. Je o něj zájem na srazech veteránů a já si ve své dílně – garáži stále dál hraju s motory, ložisky, převody a produkuji kousky, které jsou schopné provozu.
A na závěr, žiješ v Újezdě dlouho a patříš sem, to se ví. Jak se ti tu žije?
No ano, dům tu moje rodina vlastní od 60. let minulého století a vystřídaly se v něm už tři generace. Tehdy to tady bylo úplně jiné, více přírody, ale méně zázemí. Jako klukovi mi vyhovoval ten výběh, dnes spíše vítám vlak a autobusy, pohodlné nakupování a dobré sousedské vztahy. Jsme tady taková městská vesnice v tom dobrém.
Jirko, moc ti děkuji a ať se ti daří ve všem, co děláš!
Pavel Moudrý
Jiří Císař (64), vyučený automechanik, absolvent SPŠ strojní (s maturitou), ženatý, s manželkou se starají o 4 děti a 5 vnoučat. Dvojnásobný mistr světa v neoficiálním šampionátu v rámci Mezinárodní motocyklové šestidenní, mnohonásobný stříbrný a bronzový medailista z MS a ME, stále sportuje, hraje na heligonku a ve své dílně opravuje staré stroje (prvorepublikový traktor Svoboda) a staví nové – rozběhl také strojírenskou firmu s evropským věhlasem. Věren myšlence soukromé odpovědnosti, tvořivosti a cechovní hrdosti je člen Strany soukromníků České republiky.
