Sny se mi zdají často, ale v poslední době je většinou "zaspím - což je asi dobře!"
Ale já spíše dnes ve dne sním o tom - jak by bylo hezké, kdyby moje mladší vnoučátka mohla zase chodit bez roušek normálně do škol - a pak po vyučování vždy jeden den v týdnu bych je měla ve své domácnosti...*
...V dětství jsem bývala pilnou posluchačkou rozhlasu...*
Vždy, když jsem v sobotu uklízela dům nebo něco vyráběla v kuchyni, tak byla ta kouzelná skříňka otevřená - v dětství mne nejvíc zajímaly sobotní odpolední rozhlasové hry, při kterých jsem většinou gruntovala - byl to skutečně veliký úklid...*
A později jsem měla ráda sobotní podvečery - to zase byly operetní melodie - přímo jsem se při práci vznášela do výšin...*
Byla to nádhera, v kuchyni jsem dělala něco sama, nikdo mne nerušil - ostatní byli rozejití za prací po větším hospodářství*
...Naše milá sousedka byla vdova a měla 3 menší děti, bydleli tehdy jen v jedné větší mistnosti, ale měli jako první televizi. Byla to malá bedýnka podobná našemu rádiu, jen na levé straně měla malou černobílou obrazovku velikosti pohlednice*
V roce 1957 bylo mistrovství v krasobruslení, které mne velmi zajímalo, tak jsem začala k sousedce chodit - nebyla jsem sama, bylo nás tam dětí ze sousedství víc, seděli jsme na zemi a dospělí za námi na židlích.
Krasobruslaři byli úplně miniaturní, ale my jsme úplně hltali obraz i zvuk*
Občas musel někdo z přítomných dospělých vylézt na střechu a otáčet anténou nahoru, dolů, doleva nebo víc doprava - aby se obraz trochu vylepšil...
Takže tehdy v dětství jsem měla jediný sen - mít také v naší domácnosti televizi...
Ve svém dětském věku jsem tehdy nemohla pochopit, že my televizi nemáme a sousedi mají - rodiče mi to vysvětlili tak, že se musí ráno vstávat do práce, přes den je práce také hodně, a tak na vysedávání před televizí není u nás vůbec čas...
12. duben 1961 jsem prožívala v malé vesničce Krakovec na zemědělském učilišti - sice jsem si dala přihlášku na pedagogickou školu - ale byla tehdejšími mocipány smetena ze stolu *
Tento významný den jsme právě překopávali kompost, měli jsme všichni na nohách gumové holínky - tu za námi přišel vychovatel, abychom nechali práce a šli se podívat na televizi. Tento rozkaz jsme všichni rádi uvítali a mohli jít do jídelny, kde byl přenos Gagarinova letu do vesmíru - byl to skutečně pro nás všechny nezapomenutelný zážitek *
Rok 1968 jsem hodně prožívala - úplně ze srpnových událostí onemocněla a tak trávila první "bouřlivý" týden u rozhlasové skříňky - to už jsem byla plně zaměstnaná ve svém rodišti.
Musím přiznat, že v dětství ani v mládí mi televize moc nechyběla, dívala jsem se na ni velmi málo, ale měla jsem život více bohatý na zážitky - my děti jsme prožívaly celé dny venku jak při práci v hospodářství, tak při svých dětských hrách - domů jsme se chodili vlastně jen vyspat a večery byly vyplněné buď poslechem rozhlasu nebo četbou...
Když jsem se vdala a odstěhovala do nového bydliště, tak stále byl v naší domácnosti jen rozhlasový přijímač. Až v roce 1974 jsme si koupili první černobílou televizi, to už byla obrazovka trochu větší a mně se stačilo dívat jen napůl oka a stávala jsem se při ní telepracantkou - naučila jsem se při televizi plést svetry, háčkovat, zašívat prádlo a štupovat ponožky*
Jenže na náročné pletení vzorů svetrů jsem přece jen potřebovala lampičku, tak jsem se vždy přemístila do jiné místnosti a zase klidně pletla jen při poslechu rozhlasu, manžel více sledoval "drsnější programy" a to já jsem vůbec nepotřebovala.
Dnes už jsem 18 let vdovou a splnil se mi jeden sen - mám televizi a o výběru pořadů si rozhoduji sama*
Nejraději se dívám na cestopisné pořady a když zde bývala menší vnoučátka, tak jsem s nimi občas sledovala Večerníčky a nějaké hezké pohádky...*
A můj dnešní sen?
Dožít se ještě úplně normální doby, kdy budu moct chodit po ulicích a zdravit se s lidmi a dobře je poznávat...*
Dožít se také doby, kdy budu potkávat veselé děti se školními taškami na zádech...*
Ale jsem moc ráda, že jsem objevila i60 a tím v této omezené době na kontakty mohu být alespoň virtuálně s vámi.*
Mohu si číst jak se Vám žije - vidět Vaše krásné fotečky z výletů a v neposlední řadě si brát od Vás i dobrý příklad, velký elán a energii, kterou rozdáváte kolem sebe...*
