Přišel mi mail od Jendy. Přeposlaný od jeho kamaráda Karla. Mimořádně v něm zapomněl vymazat ostatní mailové adresy. Mé oči spočinuly na prvním jméně: Dáša K ... . Zpozorněla jsem. Stejně se jmenovala moje kolegyně z prvního pracoviště, s níž jsem sdílela kancelář. Byla narozena ve stejný den jako já, jen o tři roky dříve. S manželem se často plavila po moři. Jendův kamarád byl mořeplavec. To nemusela být náhoda. Vyhledala jsem Dášin mail mezi svými adresami. Nepíšeme si, ale podle možností se jednou ročně my, někdejší kolegové, setkáváme. Bingo! Adresy se shodovaly. Dáše jsem to napsala. Byla překvapena stejně jako já, měla radost a napsala mi víc o svém přátelství s Karlem. Škoda, že jsem to nevěděla dřív. Mohla jsem si o ní popovídat s Karlem při našem setkání ve třech v létě v Kralupech nad Vltavou. Fotku z cukrárny jsem Dáše poslala.
Připojuji básničku, kterou jsem jí napsala v roce 1980 před jejím odjezdem na moře a k níž jsem přidala dvě fotky členů vedení našeho ústavu.
Až zajde slunce za mraky
a přijdou prudké lijáky,
až vaše nová kocábka
bude jak pouhá skořápka
na mocných vlnách oceánu
a vábit bude mořskou pannu,
až přijdou chvíle nejtěžší,
kéž fotky dvě tě potěší!
Těch, co jsou vždy dobré mysli,
upřímně to s námi myslí.
Až stesk snad jme tě po zemi,
pak hleď, kde máš své zázemí.
Až nebude nic na pultě,
svou mysl obrať k fakultě.
Až hřmít ti bude na hlavu,
svou mysl obrať k ústavu.
K těm, co jsou vždy dobré mysli,
upřímně to s námi myslí.
Však kdyby Neptun z podsvětí
své vyslal vzhůru prokletí,
pak coby symbol oběti,
ať fotky k němu doletí!
Těch, co jsou vždy dobré mysli,
upřímně to s námi myslí.
Vždyť ani mořská patrola
ty dobré duše nezdolá!
A v nadfotkovém rozměru,
vždy svorni ve svém záměru
zas v říjnu tě tu přivítaj´
/Teď však ti dlouho pokoj daj´/
ti, co jsou vždy dobré mysli,
upřímně to s námi myslí.
