Sobota 14.11.2020 - jeden den v koronavirové krizi. Ten den bylo hezky jen v Čechách a části Moravy. U nás bylo docela zamračeno a nevlídno. Přesto jsem zavolala dceři do Holešova, ať nám na víkend konečně půjčí aspoň jednoho vnoučka (má tři kluky), třeba toho nejstaršího druháka. Stejně už se bude pomalu chystat do školy, tak ať si to ještě u babičky a dědy užije. Bydlíme v malé vesničce kousek nad Holešovem, jsme taková malá jeho místní část. Končí u nás všechny cesty a lišky tu dávají dobrou noc. Naše děti to s námi myslí dobře, ale přece jen by neměly dopustit, abychom se na samotě u lesa bez lidí docela zbláznili, přežívajíce jen mezi kočkami a čtyřmi stěnami. Nebo, nedejbože, kdyby přišla ponorková nemoc.
Nakonec vnouček Andrej dorazil k obědu na plněné papriky a rajskou omáčku, kterou miluje. Byly i borůvkové koláče, na které jsem obětovala i mražené borůvky, původně plánované na doplnění jarních vitamínů. Když jsem viděla, že je celý bledý a má z té domácí distanční výuky tmavé kruhy pod očima, bylo jasné, že hned po obědě vyrazíme na ozdravný pobyt do lesa.
Prošli jsme naším golfovým hřišťátkem, na kterém pár jedinců hrálo na rozmoklém terénu tento zvláštní sport. Potom jsme vešli do našeho smíšeného lesa, ve kterém už se docela vyznáme. Hodně stromů poztrácelo listí, ale pár barevných keřů a listnáčů les ještě krásně probarvovalo. Podzim je prý nejlepší malíř.
Zvolili jsme zkratku, kterou jsme se měli napojit na pevnou lesní cestu, kterou využívají hlavně cyklisté při cestě na Rusavu a Svatý Hostýn. Náš les je součástí Hostýnských vrchů. Nějak jsme se ale zamotali a najednou nebyla v dohledu ani cesta, ani žádná značka. Terén začal být docela náročný až dramatický. Před námi se objevil docela velký kaňon a s ním i pohled na pár chatiček. V tom případě by se nedaleko měla nacházet chatová oblast Zlaté údolí, přes které vede červená značka, a ta nás dovede zpět do našeho domečku. Sestoupili a popadali jsme po klouzavém listí dolů až k potůčku. Když jsme ho přeskočili a pokochali se u malé studánky, pokračovali jsme po vyšlapané stezce a následně lesní cestě mezi hezkými chatičkami. Některé už byly zazimované, do jiných se chataři přijeli schovat před zákeřným virem. Některé chaty už nebyly chatami, ale přímo rodinnými domky. Když jsme vyšli z lesa na naši velkou louku, na které, když v zimě napadne sníh, lyžujeme, uviděli jsme naše milé město jako na dlani. V mlze a oblačnosti jsme rozeznávali kostel, zámek, komín od teplárny a někde tam v dáli seděli v teple svého domova maminka, tatínek a bráškové od našeho společníka.
