Bylo by jistě nevhodné a nepravdivé tvrdit, že v mládí nebyly půvabné. Jenže, která žena v mládí nějaký ten půvab nemá, že? Byly prostě hezké jako tisíce jiných mladých dívek. Čím jsou starší, tím jsou však pozoruhodnější. Dokázaly totiž to, co některým ženám nejde. Zestárnout, aniž by panikařily z vrásek. Staly se z nich dámy, ale ne usedlé paní. Baví je móda a dovedou přesně odhadnout hranici mezi mladistvým oblečením a stylem, který sluší dámám jejich věku. Neoblékají se usedle a zároveň si nehrají na mladé diblíky. Možná je to i tím, že se ve vyšším věku vedou spokojený život, ať už se týká práce nebo soukromí.
Simona Stašová s oblibou říká, že až do čtyřicítky byl její život takový nijaký. „Po čtyřicítce se očerstvil, jak v soukromí, tak v profesi. Porodila jsem druhého syna, to bylo nejlepší, co mě po čtyřicítce mohlo potkat. Honza Hřebejk mi dal roli v Pelíškách, tím mě vystřelil na jinou oběžnou dráhu a začali si mě všímat další režiséři. No a v padesáti jsem se rozhodla jít z divadla na volnou nohu, což byl risk. Prostě jsem v padesáti čapla život do svých rukou.“ A zdá se, že se to odrazilo i v jejím vzhledu. Na některých fotkách z mládí působí jako tak trochu unavená nenápadná paní s nenápadným účesem. Nyní, po šedesátce, nosí dlouhé vlasy v ohnivě rudé barvě. Přišla na to, že právě takový výrazný účes jí sluší. Neřídí se poučkami, co by žena v určitém věku měla či neměla nosit. Nad věkem totiž přestala přemýšlet. „Věk se teď prodlužuje dokonalejší medicínou a tím, že se v těle vyměňují součástky jako v autě. Díky tomu tak nějak cítím, že jsem teprve na konci středního věku. Nevím, kolik let si to ještě myslet budu, ale zatím si říkám, že jsem nejmladší ze starých nebo nejstarší ze středních. Každopádně bych se do doby, kdy mi bylo třicet, vrátit nechtěla. To jsem se sobě moc nelíbila.“
Podobně sympatický přístup k přibývajícím rokům má zpěvačka Petra Černocká. „Vrásky samozřejmě na čele mám, proto nosím ofinu. To mě nevzrušuje. Horší je, že celkově cítím, že ubývají síly. Ale mám vyzkoušeno, že na to platí následující: hodně chodit, pracovat na zahrádce, méně jíst. Ale úplně nejdůležitější je držet si smysl pro humor a nad stárnutím přemýšlet co nejméně,“ říká zpěvačka, která se velmi často setkává s komplimenty, že nyní vypadá lépe než v mládí.
Marie Rottrová má také svůj způsob, jak stárnout tak, aby se člověk neděsil každého pohledu do zrcadla a nostalgicky nevzdychal nad starými fotografiemi. „Já stárnutí přijímám a beru to tak, že ve svém věku už určité oblečení nosit nemůžu. Že se mi třeba líbí, ale už bych se v něm necítila. Mám určitou výhody, co se týká genetiky, protože moje maminka vypadala výborně do poslední chvíle. Ale nakonec je stejně důležitější než to, jak ve vysokém věku vypadáte, to v jaké jste kondici, jak vám zdraví dovoluje žít.“
No a jako důkaz, že přístup ke stárnutí je opravdu různorodý, může sloužit herečka Jana Švandová. Ta se, na rozdíl od mnoha jiných kolegyň, netají tím, že si ke svému skvělému vzhledu nechává pomáhat odborníky. „Nepovažuji to za něco, co je třeba tajit. Občas něco se sebou podniknu, ale hlídám si, aby se ze mě nestala mumie,“ říká se smíchem.
Tyto dámy mohou být inspirací. Protože jsou každá jiná, každá má jiný životní příběh a jiný přístup ke stárnutí. Ale všechny jsou důkazem, že život po šedesátce může být lepší, než býval dříve. A že když si ho člověk lepší udělá, velmi často se to odrazí v jeho vzhledu.