Bez ohledu na to, že se mi takovýto stav pranic nelíbí, obouvám své toulavé botky a s brbláním "když je hnusně, tak co doma" házím na záda batůžek a brázdím blátivé a nepřívětivé cesty. Ve čtvrtek 26. listopadu jsem se rozhodla projít si trasu z Rovného od Řípu směrem domů do Roudnice. Shodou okolností se startovní místo shoduje se startovním místem cesty na Říp. A hleďme, při příjezdu do Rovného s překvapením hledím na ojíněné stromy staleté aleje k Řípu. Nemnoho metrů výškového rozdílu způsobilo tuto změnu a můj cíl se velmi rychle změnil - jdu nahoru na Říp. Zatímco při zemi je kopec jakž tak zřetelný, jeho výška celých 456 m se už ztrácí v mraku.
Zvolna stoupám téměř liduprázdnou alejí a raduji se, že ani na cestě po úbočí naší národní hory žádné davy turistů neproudí. Přesto má turistická chata se známým historickým sloganem "Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp" otevřené okénko a nabízí turistům občerstvení. Slavná rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha se cudně halí do bílého závoje a jen po očku vykukuje na svět.
Nejprve se jdu podívat na Pražskou vyhlídku, ze které je vidět za pěkného počasí pořádný kus "české placky". Dnes se k ní nepodává žádné strdí, ale jen mléko a zase mléko. Užívám si pocit, že moje bytost prostupuje opravdovým mrakem, vracím se k chatě a ubírám se k rotundě. Všude panuje ticho a klid a já si, jako ostatně vždy, ráda vychutnávám genia loci mystického místa.
Stmívá se brzy na to, abych mohla zůstat déle, a tak mi nezbývá než se z bílého a lehce mrazivého království vydat zpět dolů, domů k teplému čaji.