Musím na něj prozradit, že ho až do dnešních dnů provází letitá vášeň. Dokonce se u něj projevuje ještě mnohem silněji než zamlada, kdy neměl čas jí tak intenzívně podléhat. A teď, když spolu konečně trávíme celkem poklidný podzim života, nebo řečeno současnou rétorikou černého humoru – jaro smrti, propadl jí zcela. S jeho technickými dovednostmi a přirozenou touhou odhalovat stále nové možnosti, navíc ve spojení s nejnovějšími technologiemi a spoustou volného času mám pocit, že u něj tato vášeň teprve dnes, téměř dva roky po sedmdesátce, dospěla k opravdovému vyvrcholení…
Asi tušíte, že nepůjde o žádnou sondu do intimního života manželů v pokročilém věku. Navzdory tomu, že určitá souvislost by tu na první pohled být mohla. Můj muž je totiž v tom nejlepším slova smyslu vášnivý střihač, který zpracování filmových a fotografických materiálů povýšil od amatérských začátků první poloviny let devadesátých až na téměř profesionální úroveň, kterou ocenil už kdysi na společné dovolené i slavný kameraman Miroslav Ondříček…
A teď si představte, že za pomoci nainstalovaných programů a složitého záznamového systému přenáší zhruba čtyřicetiletou historii této vášně do svého počítače, ve kterém ji potom digitálně sestříhá, upraví, dodá hudbu, triky a titulky a vytvoří tak unikátní, ale především koukatelný dokument událostí z širokého okruží naší rodiny a přátel. A činí tak velmi důsledně. Bere jednu starou videokazetu po druhé a z jeho pracovny slyším šustění přístrojů, které oživují naší první porevoluční dovolenou, první fotbalový zápas kluků, maturitní ples, rodinné oslavy, Vánoce, moji hereckou minulost i babičky v plné síle, s čerstvou trvalou... Když si ověří, že je video skutečně nahráno v počítači, označí si ho přehledně do excelové tabulky a teprve potom ošoupanou „véháesku“ nenávratně zneškodní tím, že ji vyhodí do velkého plastového pytle, který skončí v příslušném kontejneru. Je to práce na hodiny, dny, týdny, měsíce, roky. Ale on si ji vymyslel, protože ho to zkrátka baví a konečně má na to čas.
A hlavně – znáte to, kdo si hraje, nezlobí…
Všechno se teď u nás řídí podle délky stahovaného materiálu. Přesto je můj muž neuvěřitelně výkonný na všech frontách. Dvouhodinový film mu dovolí na zahradě shrabat listí, během hodinové videa můžeme v klidu poobědvat a ještě vypít kávu. Půlhodinka stačí na uvaření bylinkového čaje, ale jinak si může z pracovny jen „odskočit“. Občas mě zavolá, abych viděla, jaké poklady našel a já jen žasnu, jak jsme byli mladí a štíhlí a naše děti roztomilé a poslušné. Ale někdy se na své přístroje umí i naštvat, protože odmítají zašlé pásky zkopírovat v barvě... třeba pořad Pět přání. A tak je nechá odpočívat a místo toho odjede spravit mobil svému nemobilnímu synovi, staví se na skok u své maminky, nakoupí v Makru a případně stihne ještě kontrolní návštěvu u bývalky...
Ovšem to pak za mnou další den přijde do kuchyně, obejme mě a řekne:
„Tys teda byla kočka… teď teprve vidím, cos všechno natočila… a jak jsi byla dobrá! Moderovalas v němčině, v angličtině… a stříhalas po revoluci plot s Dienstbierem!“
To potěší. Uznání sice přišlo trošku s křížkem po funuse, ale pořád lepší, než kdyby nepřišlo vůbec. Tenkrát mi moc chybělo… Ale dočkala jsem se. A když tak chodím v poslední době po lese a čistím si hlavu na svých dlouhých procházkách, přidala bych k té podzimní bilanci ještě jeden aspekt. Možná jsem mohla v životě dojít ještě mnohem dál a výš, kdybych bývala…
Ale to je právě ono. Nemá cenu zabývat se něčím, co už nemůžeme vrátit ani ovlivnit. A štěstí je to, co máme a ne to, co chceme. Za necelý měsíc, pětadvacátého prosince mi bude pětašedesát. A chci přesně to štěstí, které mám. Cesta k němu byla dlouhá, ale střih bude krátký a radostný. Proto se na ten dokument moc těším...
Hezké vztahy v běhu času i vám všem přeje
HŠ.
