Hlavní město Praha vždy mělo a má vždy co nabídnout. Ať se jedná o kulturu, historii, zábavy, ale i občas poskytne zážitky, na které se jen tak nezapomene. A to doslova za každým rohem. A pokud se na vše díváme se zájmem o detaily, všímáme si okolí, a říkáme si, „Tak Praho, tady jsem, a chci tě vidět, zažít vše, podle toho, jaká jsi“ tak vězte, že to stojí za to…
Toto heslo si vždy říkám, když někam jdu, nebo jedu s Helčou. Tak. okolí, a ukaž se. To jsem si znovu opakoval, když jsme s Helčou vyrazili ven, a jeli strávit den v Praze a okolí jako klasičtí turisté. Ono to město je vždy jinačí, s jiným okolím v detailech, protože nikdy nevíte, co vás čeká za rohem, koho potkáme, co se tam bude dít, a co vás při tom ještě napadne… (proboha, hlavně ne práce a politika). Prostě prošmejdit Prahu. (ale šmejdi nejsme, jasný? Prahu neprodáváme, to ponechám jiným).
Jak jsem už napsal, vystoupili jsme z metra, a jeli tramvají nad Hrad. Vystoupili jsme z tramvaje, a snad i všichni lidi, co jeli s námi. Rozhlédl jsem se a hlasitě řekl: „To je lidí, co? Že by na Hradě dávali něco zadarmo?“ Co myslíte, že se stalo. Lidi se ohlédli na mně, zasmáli se a jeden starší chlap řekl: „Jo, dávají a všem, ale nechci být sprostý,co“. A asi tak 40 letá žena mu odpověděla, že ví co, ale že děkuje, že byla už ráno. Co tím myslela?
Došli jsme před Hrad, a na Hradě snad ani noha. Nikdo v budkách při bráně nestál a nehlídal naši památku, za plotem jen dva chlapi v maskáčích a plné zbroji. Všechny vchody na Hrad zamčeny. A při tom by se nic nestalo, kdyby otevřeli jen průchod nádvořím, bez otevření katedrály, a dalších památek. Lidi by prošli, vyfotili si prostory a šup, zase ven. Že by byli blízko sebe? No, určitě možná dál od sebe než lidi na place před ploty Hradu.
Došli jsme k plotu, mně to nedalo a vlezl jsem do budky pro čestnou stráž. Helča mne vyfotila, mám důkaz, že i v této době hlídám bezpečí a jistotu Hradu. Vždy, když je nádvoří otevřené a procházím kolem katedrály, si vzpomenu na doby minulé, kdy jsme jako turisté navštívili katedrály v Římě, ve Vatikánu, v Budapešti, Berlíně, ve Vídni, v Londýně, v Benátkách... Nikde jsme neplatili vstupné. Vejdete, projdete si kolem dokola prostory, nakouknete i do bočních lodí, a zase vyjdete. A Praha? Ano, vstup do katedrály zadarmo, ale uvnitř vás pustí tak 15 metrů od vchodu, tam mříže, a plať. A ne jednou… chceš projít prostor podél oltáře a lavic? Zaplať. Chceš do podzemí? Zaplať. Chceš se podívat na ochoz věže? Zaplať. A jak jsem později zjistil, totéž platí skoro v celé Praze. Někde se ani na okraj plochy kostela člověk nedostane. Zaplať a pak jdi.
Došli jsme k plotu a jukli na prázdný plac nádvoří, kde v koutku stáli dva ozbrojenci a hlídali, aby snad nikdo nepřelezl plot. No a zase bych to nebyl já, kdybych něco nevyvedl. Šel jsem k nim, stáli u mříží, pozdravil a optal se kolik tak váží ta výstroj se zbraní a střelivem a dalších věcí co měli na sobě. Ochotně odpověděli, že asi tak kolem 20 kg. Stateční to hoši. A pak to přišlo. Optal jsem se, kdy se střídají, a zda by měli pak čas. Vykulili na mne oči, a druhý novodobý zbrojnoš hradu tiše dodal… „No v 18 hodin, a proč se ptáte?“ Tak jsem řekl pravdu.
„No, že bych vás vyzvedl, a dojeli bychom spolu do národní banky na návštěvu, a určitě bychom se tam domluvili… A víte, co mi řekli? Začali se smát, a řekli, že to kolega jeden zkusil, a už se nevrátil. No jo, na Seychelách je vždy teplo… Kolem se zas lidi usmáli a hned byly připomínky. Jeden chlap řekl, že kdybychom potřebovali pomoc tak nám i pomůžou. Já mu řekl, že klidně, i s jejich paní, a dotyčný smutně dodal: „ No, kdyby jo, tak nemáme nic. Vše mi sebere.“ Podíval jsem se na jeho paní, na Helču, co se culila vedle nás, ukázal jsem prstem na obě a dodal: „ Hele děvčata, nejste sestry?“, a to už se kolem nás řehtalo asi 8 lidí. No, a opět jsme se všichni rozpovídali, někteří nebyli z Prahy a byli tu na juk kuk, a tak jsme cestou z Hradu Nerudovou ulicí zdrbli život, kde kdo byl, a co lze v Praze vidět. A asi tak v polovině Nerudovky to přišlo. Přišlo to nečekaně, neohlášeně, ale zákeřně. Zaskočilo nás to s Helčou nepřipravené a my věděli, že osud nám nastavil tvrdou zkoušku života, kterou dnešní situace ohledně Coronaviru a jistých zákazů příkazů a nařízení udělá peklo každému, kdo si dá ve staré Praze na zahřátí šálek čaje, pak i kávy…a samozřejmě i šálek teplé čokolády, a pohroma je na světě. Lidově řečeno… A jistě prominete zde to moje otevřené psaní…
CHCE SE ČŮRAT.
To, co jsem zažil při hledání, kde je toto možné vykonat slušně v hlavním městě Praze, vám napíší v dalším článku. Ale nebude to znít blaze…
