Jedno anglické přísloví říká, že samota je často nejlepší společností. Třiašedesátiletý Karel si na něj vzpomene každý rok v adventním čase, když za ním přicházejí kolegyně z práce a říkají: „Tak co, Kájo, jsi smutný? Jak to zvládáš? Kdyby něco, dej vědět.“
„Ony to myslí dobře. Vědí, že mi v adventním čase před pěti lety zemřela žena, že jsme neměli děti, že Vánoce trávím sám. Vždy vidím takové ty jejich pohledy, které vyjadřují, že jsem nebožáček, protože jsem sám. Dost mi tím lezou na nervy. Nepotřebuju, aby mě někdo litoval. Se smrtí ženy jsem se musel vyrovnat, no a tak teď žiju sám. Takhle žijí tisíce lidí a nejde o žádné chudáky, které je třeba litovat. Prostě to tak je. Kdo sám žít nechce, tak to přece nějak řeší. Hledá partnera, kamarády, zábavu. Já ne, já jsem si na samotu zvykl,“ vypráví Karel. Ovšem v minulých dnech si už v práci opět vyslechnul: „Tak co, Kájo, doufám, že nebudeš na Vánoce sám. Doufám, že sis už našel nějakou známost.“
Což Karel komentuje slovy: „Šlak mě trefí, jestli mi ještě někdo na to téma něco řekne.“
V poslední době média často citují závěry výzkumů, které tvrdí, že samota má na lidské zdraví stejně zhoubný vliv jako vykouření patnácti cigaret denně. Kdo žije delší dobu sám, zvyšuje si tím podle dalších studií o třetinu riziko předčasné smrti. Netýká se to jen lidí vyššího věku, ale všech věkových kategorií, protože hodně lidí, kteří žijí sami, je i mezi těmi mladými. Jenže pozor, pokud se o tomto tématu mluví, je dobré rozlišovat, o jakou formu samoty jde. Jestli o klidný samotářský život nebo o ničivou osamělost. Samota má totiž mnoho podob, od těch velmi příjemných až po velmi nepříjemné.
„Samota se často dává do souvislosti s lidmi, kteří prostě bydlí sami, nejsou příliš společenští a nemají trvalý partnerský vztah. Jenže velmi často trpí samotou, přesněji její mnohem více devastující formou lidé, kteří žijí v nefunkčních vztazích,“ říká terapeutka Kathy McCoyová, která se problematice samoty věnuje. „Spousta lidí se mi svěřuje s tím, že se cítí být osamělí a přitom jsou vdaní, ženatí, mají děti. Jsou rozčarováni z toho, že ze vztahu vyprchala vášeň, láska. Třeba po čase zjistili, že si s partnerem nerozumí. Rozvinul se u nich tak silný pocit samoty, že se trápí mnohem více než mnozí lidé, kteří si zvykli žít sami třeba po smrti partnera,“ vysvětluje. Terapeutka Jana Novotná, která pracovala v domovech pro seniory, říká: „Setkávala jsem se s případy, kdy za klienty často chodil někdo z personálu nebo z dobrovolníků a snažil se je bavit. Říkali, že nemohou žít tak osaměle. Jenže mnozí z těch klientů byli zvyklí žít sami, říkali mi, že jim samota nevadí. Nepovažovali ji za osamělost. Prostě si raději ve svém pokoji poslouchali rádio, než by se účastnili společenských akcí. Což často lidé, kteří na samotu nejsou zvyklí, nechápou a mají pocit, že každý, kdo je sám, zákonitě trpí.“
Dramatik George Bernard Shaw řekl: „Duše potřebuje samotu stejně jako tělo potřebuje lásku.“ A francouzský spisovatel Fréderic Beigbeder se na toto téma zapsal do dějin citátem: „Proč každý utíká před samotou? Protože samota nutí k přemýšlení. A čím více člověk myslí, tím je inteligentnější a tedy smutnější.“
Jenže lidé, kteří na samotu nejsou zvyklí, nechtějí nebo nedokážou pochopit, že pro někoho je samota příležitostí k přemýšlení, ke zklidnění. 0
Možná to souvisí s tím, že se v poslední době často mluví a píše o takzvané epidemii samoty, tedy skutečnosti, že čím dál více lidé žije bez partnera, bez skutečných přátel. Že mnozí mají přátele virtuální, kteří jim vyjadřují náklonnost na sociálních sítích, ale když přijde na reálný život, cítí se být osamělí. Taková samota je samozřejmě zrádná a může psychiku člověk docela rozbourat. Jiné případy jsou ale lidé, kteří žijí sami z vlastního rozhodnutí nebo proto, že se jim to z různých důvodů prostě stalo. Ovdověli, rozvedli se, nikdy se jim nepodařilo potkat někoho, s kým by chtěli žít. Mnozí z nich se se samotou vyrovnali a vyhovuje jim. Mnozí si ji záměrně vytvořili. Proto je dobré to respektovat a nemyslet si, že samota rovná se zákonitě utrpení. Což nakonec docela dobře dokumentuje následující příklad.
Pětašedesátiletá Irena žije asi dvacet let sama. Po rozvodu měla pár známostí, ale nakonec se rozhodla, že už život s nikým sdílet nechce. Má hezký malý byt, ráda čte, baví ji různé ruční práce. „Vím, že to mnoho lidí nechápe, ale já se prostě necítím moc dobře ve společnosti. Když už tak si ráda popovídám s jedním člověkem, ale nemám ráda, když je u stolu hodně lidí, všichni se překřikují a já pak stejně jenom mlčím. Jsem samotářka. Klidně si vyjedu sama do Beskyd, celý den chodím po horách, dám si někde sama oběd nebo se sama zajdu na kávičku a zákusek. Bohužel, jedna sousedka je přesvědčená, že je nutno mě z mého životního stylu zachránit. Neustále mi někoho dohazuje, někam mě zve. S oblibou říká, že nemůžu takto žít. Nechápe, že každý může žít tak, jak mu to vyhovuje. Necítím se osamělá, netrápím se, prostě jsem zvyklá, že jsem doma sama,“ shrnuje. Ale ví, že sousedka o ní říká: „Chudinka jedna, to je divné, že je pořád tak sama, vždyť vypadá dobře, v tom musí být něco divného, že si nikoho nedovede najít.“ Přitom ví, že dotyčná sousedka bývá velmi často sama doma a když se její muž objeví, ozývají se z jejich bytu dost silné hádky.
Takže, pokud někdo žije sám a štve ho, že v tom jiní vidí něco, kvůli čeho je ho třeba litovat, udělá nejlépe, když na to vůbec nebude myslet. Samotáře totiž často litují lidé, kteří sami cítí, že je v jejich vztazích něco v nepořádku, ale samoty se přitom bojí.
