Připravit se na dovolenou není žádná legrace
Takto jsem zpracovával naše cesty. Ke knižnímu vydání byl už jen krůček. Foto autor

Připravit se na dovolenou není žádná legrace

11. 12. 2020

Nevím, čím to je, ale před každou větší zahraniční cestou jsem měl dojem, že pokud všechno pečlivě nenaplánuji, tak skončíme podobně jako Robinson někde na pustém ostrově uprostřed oceánu. A tak jsem si pečlivě napsal, kolik mám zabalit košil, kolik ponožek, kalhot, prádla, kartáček na zuby apod. Stejně tomu bylo i u nezbytné elektroniky. A tak se papír plnil údaji o foťáku, telefonu, nabíječkách, diktafonu a dalších nezbytných proprietách. Nejraději bych na papír připsal i celý počítač, ale zde jsem zůstával realistou.

Stejně tomu bylo i s přípravou samotné cesty. Seznam oblíbených položek na počítači se plnil stránkami několika cestovních kanceláří, informačními materiály nejrůznějších organizací, nechyběly oficiální stránky příslušného místa, různé cestopisy i recenze mladých i starých cestovatelů, které se na internetu daly najít. Psací stůl se pokrýval hromadou popsaných papírů, zčásti už přeškrtaných, některé byly dokonce i číslované ve snaze se v tom vyznat. Pár dní před startem jsem obvykle zjistil, že ona hromada papírů již přesáhla práh srozumitelnosti, a tak jsem většinu toho vyhodil a napsal vše znova. Včetně podrobného itineráře a cestovního průvodce podle daného plánu cesty. A aby to pensum informací mělo i správnou formu, upravil jsem je většinou do podoby knižního průvodce, vytiskl a svázal do knihy, což jsem se naučil za své dlouholeté práce v tiskárně.  A to bývala ta konečná verze.

Průvodce jsem si sestavoval před každou větší cestou

 

Moje žena byla povahou volnomyšlenkář, a tak tuto moji snahu o nějaký systém považovala spíše za duševní úchylku. Ne, že bych nevěřil průvodcům. Říkal jsem si ale – jistota je jistota. Počínající sluchový handicap mne nutil si vše raději připravit doma, protože bych se na cestách nemusel domluvit. Bohužel, skutečnost venku bývala občas trochu jiná, než jsem měl naplánováno a uvedeno ve svém itineráři. A tak se dostalo i na mou ženu, která byla, na rozdíl ode mne, mistr improvizace.

Mých vytištěných průvodců si kupodivu občas povšimly i naše průvodkyně, na které jsme měli skutečně štěstí. Jak v Jeruzalémě, tak i v Egyptě si jej vypůjčily a se zájmem i pročetly. U jeruzalémské Lví brány jsme například zdrželi celou výpravu, když jsem se s průvodkyní dohadoval, jestli jsou nad branou reliéfy lvů, či panterů. Neměla pravdu a dodnes o tom asi neví. Děvčata byla ale skvělá. Byla nabita vědomostmi a pamatovat si vše, co se nám snažila přiblížit, bylo nad síly většiny z nás. A tak často velmi dobře posloužil diktafon.

Nikdy jsme se ženou nechápali cestování jako honbu za co největším počtem navštívených destinací. I když i tak se dá cestovat. A po návratu domů si pouze odfajfkovat další položku z cestovních plánů. Vždy jsme se těšili na dobrodružství nových poznání, na úžasnou atmosféru cest, provoněnou teplým sluncem, historií a mořem. Kde jinde toto vše člověk nalezne, než v běžně dostupných krajinách Středozemí, severní Afriky nebo na Blízkém východě.  

Poznávání je radost a dobrodružství. A je tím větší, pokud je ta radost sdílená. Proto se zrodily i moje vydané cestopisy. Zatím tři. Ten čtvrtý je připraven k tisku. Vznikly proto, abych se mohl podělit s  potencionálním čtenářem o své dojmy a zážitky, dal mu trochu inspirace a možná i chuť do jeho vlastního poznávání.

Po návratu z cest jsem si sedl k počítači, obložil se svým cestovním průvodcem, fotografiemi, diktafonem, prospekty, Modrým Portugalem, ale hlavně svými poznámkami, které jsem si psal na cestách po večerech u kafe, nebo sklenky vína. Z těchto sedánek vznikla poměrně obsáhlá líčení, kterým jsem se pokusil již v této fázi dát literární formu. Viz úvodní foto.

Když jsem po letech pocítil potřebu dát těmto poznámkám knižní formu, byl k realizaci této myšlenky už jen krůček.

Poznávat nové znamená myslet. A když myslím, tedy jsem. Toto není z mé hlavy. I když se tím snažím řídit ve svém životě. To je myšlenka francouzského filozofa René Descarta a jeho způsob filozofického nazírání na svět. Cituji:

„I kdybych o všem pochyboval, nemohu pochybovat o tom, že myslím – nutně tedy musím být“.

Konec citátu. Vida. A existence člověka je potvrzena. Někdo ale neexistuje už v mladém věku. Jeho chyba. A tak se snažím existovat. I když je to někdy docela těžké. Snažím se těžit z toho, co jsem v životě po malých střípkách nasbíral, a těšit se z toho, že to, co občas napíši, si také občas někdo přečte. Těším na každou, i tu sebemenší cestu, byť by to měla být i cesta do vedlejšího města s  procházkou po náměstí a kafem v místní cukrárně. Člověk, který nemá vzpomínky, neexistuje.

A když se toho v hlavě nahromadí už přespříliš, tak si sednu k počítači a snažím se to přesunout do kvalitnější paměti. Do té elektronické.

No, a ke knížce je to přece už jen malý krok.

 

 

 

* * * 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.