Dnešní děti mají většinou všechno, nepotřebují si nic vymýšlet, stačí jim dálkové ovládání obrazovky, zapnutí počítače nebo chytrého mobilu a u toho se přece hlavně sedí. A takových dětí, které skoro pořád někde sedí - přibývá. Nedokáži si tak představit sebe jako školačku - v našem dětství byl místo obrazovky les, hřiště, pole, louky, propocená trička, roztrhané kalhoty a odřená kolena - to je pro mnohé dnešní děti tabu. Mám pocit, že z mnohých rostou peciválové...
Ale přesto se všichni těší na vánoce, hlavně na čas se svými rodiči u dárků, her a sportování, i když v tomto roce to budeme mít všichni asi trochu jiné. Ale určitě si všichni vzájemně budeme přát zdraví, pohodu, radost i blaženost a vzájemně hodně laskavosti, porozumění a lásky.
A mně se v hlavě vynořují vesnice Drahanské vrchoviny, které patřily k boskovickému regionu. Lidé, které jsem zde poznala v době svého dětství a mládí. Nenároční lidé s mozolnatými dlaněmi i moudrými mozky. Milé sousedské popovídání, kam mohl každý, kdo přicházel s lidským slovem. Každý věděl o každém, všichni o všech, slova vždy našla svou ozvěnu. Osud druhého nebyl nikdy nikomu lhostejný. Člověk zde vždy musel být blízko druhého člověka.
A ve vánoční čas se čistá láska nejvíce prolínala mezi lidmi a pronikala od srdce k srdci. Bílé cesty od člověka k člověku byly tehdy nejkratší. Byly totiž nejblíže Bohu.
V mém dětství bylo u nás zvykem, že vždy o Štědrém dni byla u stolu v kuchyni navíc jedna židle, kdyby některý pocestný neměl kam večer jít - aby mohl vstoupit a nebyl v ten den sám. A kolik v té poválečné době bylo hrnčířů, sklenářů, dráteníků a různých podomních obchodníků, kteří ovšem tehdy chodívali pěšky a byli vděčni za malý peníz, jídlo či kousek místa na ovčí kůži nebo slámě na přespání. Já sama jsem na vlastní oči viděla, že se takový osamocený poutník našel i v tento den a dostal v mém rodišti jídlo a místo.
Až časem, kdy mne i mnohé životní nezdary zraňovaly a zlomily, jsem pochopila, že se mohou najít i osamělí manželé nebo osamělé děti v rodinách. A právě pro takové lidi je nejlepší, když nemyslí jen na sebe, ale vidí ty potřebnější kolem sebe a tím své osamění tlumí.
Ano, vánoce dřív - to byly obyčejné teplé vesnické pokoje, rodina u rozžatého stromečku, kolem děti s rozzářenými očky zpívaly koledy. Když v podvečer zazvonil zvoneček, my malé děti jsme viděly rozzářené svíčky, později i prskavky. Naše zvídavé oči byly ohromené tou nádherou. A často se nám z nich přímo sypaly i jiskérky jako z hvězdiček. Moc dobře jsme znali večerní mrazivou oblohu, kde svítil měsíc a hvězdy, ale v tento den jsme měli tuto spoustu malinkatých hvězdiček doma v teple.
Nevadilo nám ani méně honosných dárků - o to víc bylo pohlazení od maminky. Prostor byl naplněn radostí a láskou. Štědrý večer v dětství plný starých zvyků a obyčejů. Stromeček byl chudobný, ověšený jen jablíčky a ořechy obalenými ve staniolu, ale radosti i zpěvu bylo dostatek. A protože jsme většinou drželi všichni ten den půst, tak každá i skromnější štědrovečerní večeře byla pro nás přímo "manou..."
A závěr dne - společná cesta prošlapanými sněhovými závějemi na slavnostní půlnoční, na kterou již předem zvali hudebníci v každé části obce slavnými fanfárami.
Ano, vánoce jsou dny, v kterých si vždy lidé podávali ruce. Je to čas k naslouchání druhým, zejména k pomoci opuštěným, starým a nemocným. Co je zapotřebí více ke klidnému životu? Mír a zdraví. A mír - to je láska...
Vybavují se mi slova, která jsem si jednou přečetla ve vánočním čase na nástěnce kostela. Ráda bych se s vámi o ně v této době podělila. Zde je alespoň jejich část:
"Kdosi mě oslovil - nepřehlédl mě
Kdosi mi naslouchal a nedíval se na hodinky
Kdosi se ke mně obrátil a jeho pohled nebyl netrpělivý
Kdosi mě vzal s sebou a vypadal jakoby sám měl radost
Kdosi si nechal pomoci a neodmítl mě povýšeně
Kdosi se se mnou zastavil a nedbal rizika..."
Malý vnouček se mne zeptal?
"Babičko, loni jsi viděla Ježíška?"
"Ne..."
"Já také ne, protože jsem byl právě v koupelně. Ale letos ho asi uvidím." meditoval si sám pro sebe vnuk. "Jakpak asi přijede? Bude řídit auto nebo přijede v kočeře s koňmi a andělíčky...?"
To je úvaha malého dítěte...
Vánoce jsou nejen pro děti, ale především pro všechny ty nejpotřebnější, nejopuštěnější, nejodstrkovanější. Pro ty, kterými lidé nejvíce opovrhují, pro staré, nemocné i pro ty, jejichž mysl je tak zatemněná, že si podstatu vánoc vůbec neuvědomují. Oni nemohou, my ano.
Ano, tito všichni potřebují nejen naši lásku, ale i naše ztišení a naslouchání jim...
A protože vánoce jsou většinou pohádkovým časem, chtěla bych zakončit svoje zamyšlení milou pohádkou nejstarší vnučky, kterou napsala v roce 2001 - bylo jí tehdy deset let.
Modrý zajíček
Modrý zajíček putoval už hodně dlouho po světě a vzpomínal na to, jak ho z domova vyhnalo veliké, strašlivé a teroristické strašidlo. Šel a najednou uviděl les plný ptáčků. Tady se mi bude líbit. Rozběhl se, aby už tam byl. Díval se pod stromy, kde by se ubytoval, a najednou se před ním objevila veverka.
"Máte tu někde volný byt?"
"Jistě, hned tady pod dubem. Vy jste tu nový? Ano a odkud?"
"Ze smrkového lesa číslo čtyři."
"Aha, tam bydlí moje kamarádka a je tam čistý vzduch, nepotřebuje nikdo žádnou plynovou masku. Tak si běžte vybalit své věci a já půjdu všem oznámit, že k nám přišel nový kamarád zajíček..."
Zanedlouho se všichni obyvatelé lesa seběhli, aby ho přivítali. Dlouho si povídali, a protože už bylo moc pozdě, rozešli se všichni klidně a spokojeně spát.
Pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec...
A mým největším přáním je, aby hlavně děti na celém světě prožívaly svoje životy podobné jen a jen pohádkám..
