Ty staré housle vypovídají mnohé. Třeba o dávném čase vánočním. Při pohledu na ně mi v tomto čase zas a zas neslyšně přehrávají starou vánoční píseň „Nesem vám noviny“. Otec nikdy nezahrál tu píseň celou. Vždy jen její úvodní část. Přesto to byla nezbytná součást Štědrého večera. Občas se do té notoricky známé melodie vloudil i falešný tón. Jak šla léta, tak těch falešných tónů přibývalo, ale mně bylo úplně jedno, jestli je ta melodie falešná, nebo ne a netrpělivě jsem pod stromkem očekával svou další verneovku. A otec hrával „Nesem vám noviny“, jako neměnný symbol vánočních večerů, i když jsem byl už velký a i když jsem byl už ženatý. A já jsem věděl, že dokud bude z pokoje z jeho houslí znít tato vánoční melodie, je všechno v pořádku a že život běží tak, jak běžet má.
Slovo Vánoce mělo vždy krásný a tajemný zvuk. Zejména tedy v čase, kdy člověk byl ještě jen malým dítětem, které se teprve začíná rozhlížet po velkém světě. Dlouho jsem věřil na Ježíška. Otevíral jsem okno do mrazivé noci, aby mohl Ježíšek přiletět a přinést nám dárky. Když mě sestra jednoho roku zbavila této iluze, byl jsem velice zklamaný. Bohužel, na tento dětský čas se už dnes musíme dívat opravdu z velké dálky.
S vánočním časem tehdy přicházel většinou i tolik toužený sníh. A sáňkování na svahu pod Bažantnicí. A také klid a mír, koledy a nazdobený stromek v obýváku. A také shánění dárků, vaření, pečení, uklízení, občas trochu nervozity a vůbec, všechen ten vánoční mumraj. Chtěl jsem sice napsat vánoční blázinec, ale to bych se asi dotkl těch, kdo ty celé Vánoce pečlivě a nutno říci i s láskou připravovali. A také celý rok šetřili, aby mohli v ten vánoční čas udělat zbytku rodiny trochu té radosti. Naši rodiče. K vánočním svátkům patřily neodmyslitelně i cesty vlakem do Prahy a putování po Bílé Labuti, až neuvěřitelně přecpané dárky chtivými návštěvníky. Pro mne to byl vždycky spíš traumatický zážitek.
Pro mne Vánoce začínaly skvělou maminčinou rybí polévkou, kterou, věren této dlouholeté tradici, jsem vařil až do doby zcela nedávné. Sváteční večeře pak pokračovala otcovým chrčením a kašláním, když se snažil dostat ven z krku uvízlé kapří kosti. Když se mu to za pomoci maminky konečně povedlo, zmizel v obýváku, ze kterého se za chvíli ozvaly tóny oné koledy „Nesem vám noviny,“ jejíž úvod zahrál na své staré housle. A pak už přišla ta chvíle nejhezčí. Vybalují se dárky, já se cpu vánočním cukrovím a nikdo mi za to ani nenadává.
Když jsem pak trochu povyrostl, nabral nějaký rozum a poznal cenu peněz, vždycky jsem si musel klást otázku, jak to ti naši vlastně dělali, že pod stromkem vždycky nějaké ty dárky byly. Zlatí rodičové.
Blíží se štědrovečerní půlnoc a všichni kolem mne už spí. Vypínám rádio a pod oknem jsou slyšet kroky lidí, jdoucích na půlnoční do starého kostelíka svatého Ondřeje, který byl, a stále je, přímo před okny nelahozevského domu.
Historie se stále jen a jen opakuje. Staré housle, visící na stěně za dveřmi mé pracovny, se staly pro mne jakýmsi symbolem ubíhajícího času. A také mementem. Nemá cenu vyčítat dnešním dětem, že se málo zajímají o mládí svých rodičů, o jejich sny a jejich představy o životě. Žijí své životy a je to tak určitě dobře. Až do nějaké doby, kdy se ocitnou samy na prahu času a začnou se také ohlížet zpět jako kdysi jejich rodiče a oprašovat své staré myšlenky a třeba i své deníky a staré fotografie.
Docela mne mrzí, že člověk musí nejdříve zestárnout, aby toto vše pochopil. Ale bohužel, v tom čase je už pozdě se na cokoli rodičů ptát.
