Vánoční putování Sýrií v době klidu a míru
FOTO: archiv Heleny Přibilové

Vánoční putování Sýrií v době klidu a míru

21. 12. 2020

Září 2013 - na ruské televizi sledujeme záběry ze starobylé křesťanské vesnice Maaloula v Sýrii, kde se dodnes mluví jedním z dialektů aramejštiny, jazyka Ježíše Krista.

Vidíme radikální islamisty ze skupiny Al-Nosra patřící k teroristické organizaci Al-Qaida, kteří na džípech vítězoslavně vjíždějí do Maaloula, kde jsme v roce 2007 byli na mši v křesťanském kostele přednesené v aramejštině. Může se to zdát divné, ale na této mši seděla vedle nás velká skupina íránských žen zahalených v černých čádorech. Divoce vypadající tváře teroristů zarostlé černým plnovousem nevěští nic dobrého. Několik křesťanů zahynulo a 2000 dalších uprchlo do Damašku, vzdáleného 55 km. Armáda Bašára al-Asada sice zanedlouho znovu město Maaloula obsadila, ale Al-Nostra ho poté znovu dobyla. Byl to pro nás strašlivý šok.   

Srpen 2014 - na východní čtvrtě Damašku dopadají dělostřelecké granáty vystřelované z východní Ghouty, která se stala baštou islámských vzbouřenců. Naštěstí nebyla zasažena nádherná Umajjovská mešita postavená v letech 706 - 715. Alespoň tento skvost islámské architektury, který jsme obdivovali během našeho putování v Sýrii v roce 2007, byl ušetřen.

V průběhu let 2015 až 2017 bylo možné v televizních zprávách opakovaně vidět záběry z kulturní genocidy páchané islámskými teroristy v antickém městě Palmyra ve východní Sýrii. Tak zvaný « Islámský stát » tam organizoval plenění památek se zištnými cíli - za právo krást antické umělecké předměty vybíral daň. Tento nezákonný obchod byl druhým nejvýznačnějším zdrojem financování Islámského státu, hned za vývozem ropy, ale před obchodem se zbraněmi a drogami. Ukradené památky skončily ve sbírkách boháčů v USA a Evropě. V roce 2007 jsme v tomto neuvěřitelně krásném antickém městě strávili tři dny. I kdyby byla Palmyra znovu zpřístupněna, již tam nikdo nikdy neuvidí všechno to, co jsme viděli my před 13 lety. 

Během našich cest jsme navštívili již několik zemí, kam se dnes málokdo odváží cestovat. Považujeme to za velké štěstí, že se nám to povedlo, ale zároveň nás trápí osud lidí v těchto zemích trpících válkami, terorem a hladem.

Damašek

Naše cesta po Sýrii v roce 2007 začíná v Damašku. Jedno z nejstarších měst na světě bylo založeno již ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Jsou zde památky na všechny civilizace, které ho vytvořily. V tomto dnes arabském městě se kromě památek islámské architektury nacházejí i stopy římské a byzantské kultury. Hned první den jsme pohlceni ve víru tohoto orientálního města, kde je však už cítit předzvěst toho, co bude později označováno jako « arabské jaro ». Lidé si stěžují na nepříliš dobrou ekonomickou situaci, občas chybí pohonné hmoty a Syřané nám nepřipadají tak zcela přátelští jako obyvatelé některých jiných islámských zemí, které jsme předtím navštívili. Očividně něco visí ve vzduchu. Abychom si udělali představu o hlavním městě Sýrii, taxi nás vyveze na vyvýšeninu nad Damaškem, odkud se naskýtá pohled na rozlehlé město s téměř 2 miliony obyvatel. Potom již vyrážíme do starého města, vyzbrojeni zhruba stovkou arabských slov. Taxikář nás vysadil u jedné z bran do staré čtvrti, která leží na jižním břehu téměř vyschlé řeky Barada. Neopomenul využít chabé slovní zádoby mého manžela, který špatně porozuměl číslovce a zaplatil dvakrát tolik. Staré město je obehnáno hradbami a uvnitř se kromě jiného nachází skutečný klenot raně islámské architektury - Umajjovská mešita z počátku 7. století. Stojí na místě bývalé byzantské baziliky. Výzdoba této mešity je skvostná. Po její prohlídce míříme do starého města - je to spleť úzkých uliček, které jsou často kryté a lemované obchody a súky. Okamžitě jsme obklopeni rojem dětí, které se nám snaží cokoli prodat. Neodradí je ani naučená fráze v arabštině « nemám peníze ». Ve východní části starého Damašku se nacházejí křesťanské čtvrti, především Bab Touma. Je zde spousta kostelů, bazilik a katedrál všech církví přítomných v Sýrii - pravoslavná řecká, řeckokatolická (melkitská), asyrská církev Východu (nestoriánská), maronitská, arménská a chaldejská, které prokazují bohatství východní křesťanské liturgie. Obyvatelé Damašku ale nežijí pouze duchovním životem. Místní trh je obvyklou orientální směsí vůní, barev a pokřikování v různých jazycích. Necháváme se unést touto atmosférou a den končíme v malé restauraci v křesťanské části města, která je zahalena kouřem z vodních dýmek. Protože se blíží konec roku, jsou všechny ulice a domy v křesťanské části města zkrášleny vánoční výzdobou, včetně vánočních stromečků a tradičních betlémů. 

Křesťané a alavité

V době naší cesty vyznávalo přibližně 10% obyvatel Sýrie křesťanskou víru. Nejznámější křesťanské vesnice (nebo spíše malá města) se nacházejí zhruba 50 km na sever od Damašku. S najatým taxikářem se vydáváme do dvou z nich - Maaloula a Seidnaya. Někteří lidé tam dodnes mluví aramejsky. Na tomto výletu jsme se naučili další arabské slovo - « bard » neboli zima. Náš řidič ho opakoval zhruba jednou za hodinu a choulil se přitom do chatrného kabátu, který ho očividně nestačil zahřát při teplotě vzduchu kolem nuly. Na kopcích kolem Maaloula ležel čerstvě napadaný sníh. V samotné Maaloule však panoval rušný život. Autobusy plné zahraničních turistů úspěšně plnily velké restaurace, obchodníci nabízeli své většinou kýčovité zboží a průvodci lákali návštěvníky z celého světa na mše v aramejštině. Panovalo zde všeobecné nadšení z toho, jak se dobře daří. Nikdo z nich netušil smutný osud, který je čekal za několik let. Město Seidnaya leží na kopci a tato poloha ho chránila před nájezdy islámských teroristů. Milice složená z místních obyvatel ho dlouho úspěšně hájila, ovšem jak to nakonec dopadlo, nevíme. Na vyhlídce, ze které bylo vidět celé město Seidnaya, se k nám připojil vzdělaný křesťan a objasnil nám historii i současnost této křesťanské enklávy. Místní obyvatelé jsou téměř výhradně vyznavači Bible a v té době žili v naprosté harmonii se svými muslimskými sousedy. Během našeho pobytu jsme v Sýrii skutečně neměli pocit, že by místní sunnitští muslimové byli příliš radikální. Ostatně od roku 1970, kdy převzal moc generál letectva Háfiz al-Asad (otec dnešního syrského prezidenta Bašár al-Asada), jsou vládnoucím klanem v Sýrii alavité, kteří se výrazně liší od ostatních muslimů, protože nemají mešity, nepostí se během ramadánu, pijí alkohol, odmítají pouť do Mekky a jejich ženy si neskrývají obličej ani vlasy. Slaví rovněž křesťanské vánoce, Tři krále i velikonoce. Víno je jimi zbožněno, protože je symbolem slunce a Boha. Zato ale nesmí jíst některé potraviny, jako například úhoře nebo zaječí a velbloudí maso. Tvoří 10 - 15 % obyvatel Sýrie a žijí především v oblasti kolem města Latákija. Sunnité je někdy považují za kacíře nebo odpadlíky od víry. Není tedy divu, že v občanské válce byli společně s křesťany hlavním terčem útoků sunnitských teroristů. Jako ve všech válkách trpí především obyčejní lidé, kteří se v době našeho pobytu snažili pouze jakkoli přežít a viděli v « arabském jaru » příležitost ke zlepšení svých životních podmínek. Jejich původně pokojný protest byl však zneužit radikálními islamisty. My jsme si ale v každém případě z křesťanských měst v Sýrii odnesli vzpomínku na jedny z našich nejkrásnějších vánoc. Místní křesťané je totiž prožívají « po staru » čili duchovně a bez marketingu a reklam. Jsou nadšení, když mohou pozvat cizince k návštěvě svého betlému. Jsou hrdí na svoji víru a mnohdy mluví francouzsky. Jsou rovněž očividně bohatší než většina sunnitů. V době naší cesty byl velký počet restaurací a hotelů ve vlastnictví křesťanských rodin. Vládnoucí klan alavitů křesťané často vnímají jako záštitu proti agresivnímu islamismu. V křesťanských klášterech visí portréty Bašára Al-Asada.

Křižácké hrady

V raném středověku se západní křesťané vydali do Svaté země bojovat proti nevěřícím. Někteří tam zůstali a v oblasti mezi údolím Orontes a pobřežím Středozemního moře vybudovali mohutné pevnosti. Tam směřovala naše další cesta. Bezpochyby nejvíce působivým křižáckým hradem v Sýrii je Krak des Chevaliers. Byli jsme ubytováni v hotelu s přímým výhledem na tento hrad. Druhý den po příjezdu jsme se hned ráno vydali na jeho prohlídku. Ve 13. století se tam mohlo uchýlit až 4 000 lidí. Obdivovali jsme Křižáckou síň a dobře zachované gotické klenby. Z hradeb byl nádherný výhled daleko do okolního úrodného údolí. Během občanské války byl hrad po dobu dvou let obsazen teroristy a při jeho obléhání syrskou armádou došlo ke značnému poškození stěn hradu dělostřeleckými granáty. Po dobytí hradu vládními vojsky v roce 2014 probíhá rozsáhlá rekonstrukce této památky zařazené na seznam UNESCO. Přestože je Krak des Chevaliers skutečně impozantní a patří mezi nejrozsáhlejší zachované středověké hrady na světě, naší české duši byl možná bližší hrad Sahyun (neboli Saladin). Leží totiž v « máchovské » krajině, v pahorkatině porostlé borovicemi, kde by se Karlovi Hynkovi určitě líbilo. Nejkrásnější zážitky s cest jsou ze setkání s lidmi. Proto nikdy nezapomeneme na setkání se skupinou japonských turistů před vchodem do hradu Saladin. Byli velmi překvapeni, že je dva cizinci oslovili japonsky a vyptávali se, co je na hradě k vidění. Navštívili jsme ještě jeden křižácký hrad, jehož jméno si bohužel již nepamatujeme. Zaujal nás tam primitivní způsob rekonstrukce památky. Dva dělníci vozili na oslech materiál a maltou pomocí obyčejné zednické lžíce zpevňovali stěny hradu. Nedaleko tohoto hradu byl rovněž výhled na pobřeží Středozemného moře. Někde tam ležel Tartus a ruská vojenská základna.

Ugarit

Při návštěvě starobylých měst a jiných památek se nás vždy zmocní značné vzrušení a představujeme si, jak tam žili lidé v dávných dobách. Málokde jsme ale tak bytostně pocítili starobylost z pouhého pohledu na kamenné rozvaliny. Základy budov byly v Ugaritu jistě vybudovány z pevného materiálu, ale zub času « ohlodal » pevný kámen tak, že vypadal jako zrezavělé železo. A není divu. Ugarit, který leží na předměstí alavitské Lakákije, byl zpustošen tzv. Mořskými národy již v roce 1185 př. n. l. a podobně jako jiná města v oblasti zmizel z mapy světa. Do této doby se pohyboval na pomezí vlivu Churritů, Chetitů a Egypta. V době svého pádu Ugarit spadal do sféry Chetitů, ti ale nebyli schopni ho ubránit. Totožnost « Mořských národů » není dodnes známá. Ugarit byl znovu objeven až v roce 1928, kdy jeden místní oráč narazil na zbytky prastaré hrobky a začal prodávat její obsah. Z archeologického areálu Ugaritu odjíždíme až po setmění, takže nezbyl čas na prohlídku Latákije. 

Hama

Hama leží na březích řeky Orontes na západě centrální části Sýrie. Město je proslulé svými sedmnácti čerpacími koly původně používanými na zavlažování zahrad. Říká se jim « noria ». Místní lidé tvrdí, že tato kola vznikla již kolem roku 1100 př. n. l. V době naší návštěvy však fungovala pouze jako turistická atrakce. Hama se nám pojí se setkáním se skupinou syrských středoškoláků, kteří byli velmi přátelští a nadšení, že si mohou popovídat s cizinci. Město působilo velmi pokojně a mírumilovně, a proto jsme se smutkem na duši sledovali průběh syrského povstání v rámci « arabského jara », kdy právě Hama sehrála důležitou roli. Proběhly zde tvrdě potlačené masové demonstrace proti syrskému režimu Bašára Al-Asada. Protestovali v nich především studenti. Tváře mladíků, se kterými jsme v Hama diskutovali, jsme samozřejmě v televizi nerozeznali, ale zcela jistě tam byli. Kolik z nich dnes žije a kde jsou ?

Palmyra

Palmyra byla zlatým hřebem naší cesty v Sýrii. Ačkoliv toto antické město není příliš rozsáhlé, strávili jsme tam tři dny. Ubytovali jsme se v hotelu Zenobia Cham Palace Hotel, který leží přímo v areálu vykopávek. Při svém pobytu v Palmyře zde byla ubytována i známá autorka detektivních románů Agatha Christie. Al-Cham znamená arabsky « levá strana » (s tváří otočenou z Mekky směrem k východu) čili vlastně « sever » jako protiklad k « jihu » (kde leží Jemen). Zenobia byla palmyrská královna, která se vzbouřila proti Římanům a založila Palmyrskou říši. Ta byla zničena římským císařem Aureliem v roce 273. Palmyra zbohatla z karavan cestujících po « Hedvábné stezce ». Její bohatství umožnilo výstavbu velkolepých architektonických památek, jako jsou Velká kolonáda, Belův chrám nebo typické pohřební věže. Obyvatelé Palmyry mluvili dialektem aramejštiny a obchodovali v řečtině. V roce 2015 zničil Islámský stát značnou část památek v Palmyře (mimo jiné Belův chrám), kterou syrská armáda osvobodila v březnu 2017. Během našeho třídenního pobytu jsme doslova prolezli každou píď antického města, já jsem dokonce s jednou italskou turistkou vylezla na pahorek nad Palmyrou, který při bojích posloužil teroristům jako opěrný bod. Nakoukli jsme do pohřebních věží, prošli se Velkou kolonádou za úsvitu i při západu slunce a navštívili jsme i místní muzem. Manžel se projel na velbloudovi, což málem skončilo pádem. Podruhé se již o podobnou jízdu raději nepokoušel. Nedaleko archeologického areálu byla stanová osada syrských beduínů. Setkání s nimi bylo do určité míry ovlivněno omezenou slovní zásobou na naší straně, ale přesto jsme si dobře « popovídali ». Co se s nimi stalo během bojů v Palmyře ? Přihlíželi veřejnému setnutí hlavy stařešiny syrské archeologie, který ve věku 82 let obětoval život, aby zachránil ukryté skvosty palmyrské architektury ? Nebo se raději skryli v hloubi pouště ? Nic z toho se nedovíme. Jsme rádi, že jsme v Sýrii byli, když to bylo ještě možné, a chceme věřit, že se tato zajímavá země brzy vzpamatuje z hrůz války, která bohužel ještě zcela neskončila.

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(4.9 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?