Dopis panu Wolkerovi
FOTO: autorka

Dopis panu Wolkerovi

10. 1. 2021

Vážený pane Jiří Wolkere,
básníku, jenž miloval jste svět a pro spravedlnost jeho chtěl jste se bít. Dřív, než mohl jste srdce k boji vytasit, zemřel jste stár dvacet čtyři let.
Škoda každého mladého člověka, který tento svět opustí tak mlád. Vy jste stačil obohatit školní čítanky a mnoho žáků a studentů donutit k přemýšlení. Možná jste nevěděl, jak nepopulární se stane věta vyřčená z úst učitele: tak, žáci, co tím chtěl básník říci? Nikdo si asi nevystačil a nevystačí nesmyslnou odpovědí typu: básník chtěl vyjádřit těžký život za polárním kruhem.
Vaši báseň Poštovní schránka znám zpaměti do dneška. To je už více než 55 let. Doba se změnila, nad technickými možnostmi byste žasl. A předmět Vaší básně?
Říkáte, že:
Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Pane Wolkere, na první pohled došlo ke změně. Modré schránky byly zavedeny za 1. republiky, od roku 1963 máme oranžové. Lidé si jich neváží. Kovové boxy umístěné nejen na rozích ulic jsou počmárané, posprejované (to je barva v rozprašovači), zprohýbané, potlučené. Ničitelům je jedno, jestli má schránka jednu, nebo dvě škvíry pro vhození dopisu. Moje babička by řekla – chuligáni. Dnes individua, která ničí vše kolem sebe, pojmenováváme – zmetci. To je jen mírně hanlivé slovo. Dostávají i horší. 
Lidé píší stále méně a méně. O to více telefonují. To byste se divil, dneska každý druhý chodí po ulici s krabičkou v ruce, dívá se do ní, nebo do ní mluví. Říkáme tomu telefon mobilní. A lidé mluví často, nepíší. V hovorech tak nejsou prohřešky proti české gramatice a stylistice tolik viditelné. A že jich dnes lidi napáchají! Dnes se sdělení – už tě nechci vidět, nebo – mám tě moc rád – posílají esemeskami. To jsou krátké zprávy se zkratkou SMS (z anglického short message service) a posílají se právě tím mobilním telefonem.
Píšete, že:
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.
Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.
Pane Wolkere, dneska koupíte obálky červené, růžové, žluté, s obrázky. Těch bílých je ale stále více. A pak existují obálky, které se lidem nelíbí. Mají červený, modrý, žlutý,  zelený nebo fialový pruh, a to často znamená úřední nepříjemnost. Třeba oznámení o udělení pokuty, pozvánka k soudu, vysvětlení nepoctivosti, porušení nějakého zákona a tak podobně. Na tato psaní máme dnes vymoženost, neházejí se do schránky, ale úřady je posílají prostřednictvím poštovní služby přímo adresátovi do ruky.
K vlakům a lodím dnes neodmyslitelně patří auta a letadla. Je to rychlejší doručení dopisů, i když, jak a kdy. Poštovní holubi se používají jen pro zábavu. Potrubní poštu možná také někde mají, jenže jen pro nízký počet uživatelů. A já nevím, kde.
Pane Wolkere, je pravda, že když člověk dostane dopis, zasáhne to jeho srdce. V lepším případě to jsou radost, pocit štěstí, spokojenost. V tom horším to mohou být obavy, beznaděj, smutek. Jak sám víte, takový je život.
Pane Wolkere, tak vidíte, dost se toho změnilo. S poštovními schránkami i okolo nich. A to jsem nezacházela do podrobností.
Nemohu popřát – mějte se dobře, tak Vám alespoň do Prostějova děkuji za vše, čím jste naši literaturu obohatil.
Julie
P.S. Ještě jsem zapomněla podotknout, že lidé píší méně asi i kvůli ceně známky. Představte si, dneska na dopis i pohled musíme nalepit známku za 19 korun! Vánoční pozdravy pro patnáct známých stojí méně, když je všem pošlete SMS.
P.P.S. Ještě k té ceně. Musím se Vám svěřit, jakou jsem si udělala ostudu. Jak jsem stará, tak jsem ne zapomnětlivá, ale roztržitá. Před rokem jsem šla koupit známku na pohled, a protože jsem myslela na deset dalších věcí, požádala jsem o známku na dopis za 60 haléřů! To je cena asi ze šedesátých let minulého století. Mladá prodavačka si asi myslela, že jsem přiletěla ze vzdálené galaxie, nebo v psychiatrické nemocnici v Bohnicích mají pacienti vycházku.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?