„Maminka mi dělá srdíčka,“ prohlásila při nedávné návštěvě babičky pětiletá Terezka.
„Jaká srdíčka?“
„No srdíčka. Jím jenom srdíčka.“
Následoval telefonát babičky snaše.
„Ona vyžaduje nějaká srdíčka. To jsou nějaké sušenky?“
„Ne, já jí vykrajuju srdíčka z tvrdého sýra, je to jediná šance, jak do ní dostat aspoň sýr. Nepije mléko, nechce máslo, nechce sýry, tak jsem ji nalákala na ta srdíčka.“
„Ale já nemám formičky na vykrajování srdíček.“
„Tak to ten sýr nesní. Nenuť jí ho. Zasekne se a nebude jíst celý den vůbec nic.“
„Něco jíst přece musí.“
„Hlavně ji do ničeho nenuť. Až vyhládne, řekne si. Pak jí uvař pár těstovin s kečupem. Ale musí to být kečup, nesmí to být rajčata z plechovky, ty nevezme do pusy.“
Babička si pomyslela, ať jdou s těmi cavyky do háje, ale splnila pokyny. Terezka vyhladověla a pak s otráveným výrazem začala jíst malou porci špaget s kečupem. Do čehož vstoupil děda se slovy. „Proč jí neuvaříš něco pořádného? Proč jíš tak hnusné věci?“
Terezka: „To je hnusné? Tak já to nechci. Já chci srdíčka.“
Snad každý si vybaví nějaké jídlo, které mu v dětství připadalo odporné. Každý zná něco, co odmítal jíst. Někomu ten postoj vydrží celý život, někdo se tomu později směje a nechápe, co měl proti špenátu nebo rajčatům. Ovšem faktem je, že současný kult dítětě pronikl i do způsobu jejich stravování. Zatímco dříve v mnoha rodinách táta zavelel, že kdo nedojí, neodejde od stolu, nyní mají mnohé děti možnost se samy rozhodovat co budou jíst a co ne. Někdo to považuje za správné, někdo za rozmazlenost. Potíž nastává, když takové dítě zvyklé se samo rozhodovat navštíví prarodiče, kteří na rozhodování v pěti letech nebyli zvyklí. Ovšem odborníci na stravování upozorňují, že děti opravdu mají jiné chutě než dospělí.
„Rodiče, ovšem především prarodiče by rádi dali dětem nějaké pevnější normy co se stolování a jídla vůbec týká, ale obvykle se dnes věcem nechává volný průběh a někdy jsou všichni spíše rádi, že dítě vůbec něco sní. Ve srovnání s minulostí je velký výběr potravin, pokročily poznatky o nich, mnoho rodičů se o cenné látky v potravinách a interakci různých potravin i o jejich důležitost zajímá. To je nepochybně plus. Ale má to i zápory. Dítě by nemělo být absolutním arbitrem toho, co bude a nebude jíst. Rozhodující slovo by měl mít rodič,“ říká Jitka Rákosníková, autorka řady úspěšných kuchařek a novinářka zabývající se gastronomií.
V jedné rodině nedávno babička vnučce připravila rybí filé, protože dostala od dcery pokyn, že dítě má mít minimálně jednou týdně rybu. Babička týden sedmiletou vnučku hlídala a chodila jí vařit. Ovšem zjistila, že filé vnučka nejí. Dotyčná prohlásila, že jí pouze růžové ryby. „Jo, já ti zapomněla říct, že jí jen lososa,“ podotkla dcera. Babička na to: „Aď jdou s tou rozmazleností do háje. Není přece normální, aby si dítě diktovalo, že chce jíst jen lososa. Úplně jsem ztratila chuť jí něco chystat, vařit, pořád se ve všem šťourá.“
„Někdy jsou k vidění neuvěřitelné věci, kam jsou rodiče až ochotní zajít, aby dětská jídla vypadala a chutnala jako z pohádky. Je to jistě obdivuhodné, ale důležitější je, myslím, aby dítě jedlo zdravě a dobře a bylo poučené, že není jedno, co jí, než aby se vyžadovalo dojídání, nutila se jim jídla, která nemají rády nebo aby rodič trávil večery tvarováním domácího pečivo do podoby postaviček z dětského seriálu. Správná cesta povede asi někde středem,“ uvádí Jitka Rákosníková. Za dobrou cestu považuje snahu dítě do přípravy jídla zapojit. Zkusit udělat z přípravy oběda nebo večeře hru, zábavu. Právě k tomu mohou být babičky ty pravé, pokud se jim podaří rozvinout fantazii a zhýčkané dítko zaujmout.
„Můj syn tvrdil, že vnuk nejí nic pečeného. Nechtěl bábovku, vánočku, koláč, nic. Syn mi říkal, že mu rozhodně nic takového nemám dávat, že to navíc není zdravé. Jednou, když byl vnuk u nás, to mu bylo asi deset, jsem ho požádala, aby mi pomohl vánočku motat. Zírala jsem, jak zodpovědně se k tomu úkolu postavil. Vysvětlila jsem mu totiž, že jde o vánočku pro souseda, kterému umřela žena a je teď moc smutný. Vnuk to zřejmě vzal jako výzvu a pak se i staral, jak se vánočka povedla. Dokonce ji šel se mnou sousedovi i zanést. No a pak snědl z té naší téměř půlku. Syn tomu nevěřil a pravil, že to není dobré, že si tak může zvyknout na nezdravé jídlo. Já říkám, že svět se zbláznil, jestliže někdo řeší, že kluk o Vánocích jí vánočku,“ vypráví Jana z Prahy, která je nyní v penzi a přivydělává si na brigádě v pekárně.
Někdy se opravdu problém vyřeší tím, že se babičce či dědovi podaří vnouče prostě zaujmout, jinými slovy, tak trochu nad ním vyzrát. „Dítě odmítne třeba tvaroh, ale když mu nabídneme cottage sýr, ten mu chutná. Často hraje roli vzhled a konzistence potravin. Dítě třeba odmítne polévku, ve které jsou kousky zeleniny, ale když se rozmixují a nevidí je, polévka mu chutná. Nebo ho uchvátí červená či oranžová polévka,“ připomíná Jitka Rákosníková.
Každopádně se v mnoha rodinách odehrávají příběhy plné lstí, podivuhodných nápadů i bojů s jediným cílem: dostat do dítěte nějaké jídlo. Zpravidla se pak historky časem v rodině stanou vítaným zpestřením rodinných sešlostí. Je to pak zábava, když děda jednou řekne dvacetiletému vnukovi: „Pamatuješ, jak jsme celé léto nesměli nikdo na chatě jíst nic zeleného, protože jsi vždycky začal brečet, když bylo něco zeleného na stole?“
„To je nesmysl.“
„Ne, to není nesmysl. Já si chodil na papriky tajně do kuchyně, když se sedělo na terase, protože jsi vždycky vyváděl, když byla na stole zelená paprika.“
„Dědo, neblázni, vždyť víš, že mám papriky rád, že je normálně jím. Tomu nevěřím, že jsem je někdy nejedl.“
A co vy? Máte nějakou zkušenost s tím, jak zhýčkanému vnoučeti podsunout potravu? Nějaké finty či zážitky týkající se situací, kdy si dítě diktuje, co sní a co ne?
