Na své blízké vzpomínám s láskou a s úctou. Nad jejich fotografiemi, při rodinných setkáních a nad hrobem na pražském hřbitově na Olšanech.
Různé hřbitovy mají různou atmosféru. Kdykoliv jsem se ocitla v Paříži, pokaždé jsem navštívila buď hřbitov Pére-Lachaise, nebo hřbitov Montparnasse. Nelitovala jsem procházky mezi náhrobky se jmény neznámých lidí i světově proslulých osobností. V prvně jmenovaném leží například Honoré de Balzac, Marie Callas, Fryderyk Chopin, Františk Kupka a mnoho dalších osob zvučných jmen. Pokaždé se mi vybavila nějaká maličkost, která mi z jejich života nebo díla utkvěla v paměti. U hrobu Edith Piaf jsem téměř slyšela melodii písně Non, je ne regrette rien. Na druhém hřbitově jsem nikdy nevynechala společný hrob Simone de Beavoir a Jean - Paul Sartra. Spolu v životě, spolu i po smrti. Kamenná deska je stále pokryta vzkazy napsanými na papíře a zatíženými kamínky. A rozdíl proti našim hřbitovům? Ve Francii nikde na hrobech nejsou svíčky.
Před koncem zimy jsem se vypravila k místu posledního odpočinku mých drahých. Mrzlo, ale nefoukal vítr a slunce svítilo na plno. Měla jsem čas, a tak jsem se vydala na procházku největším hřbitovem v České republice. Kvůli mnoha listnatým stromům byly cestičky mezi řadami hrobů pokryty hnědým a namrzlým kobercem. Asfaltové cesty se klikatily, někde hrbolaté od silných kořenů stromů prodírající se na povrch. Míjela jsem náhrobky neznámých lidí, jejichž jména mi přípomínala mé známé. Tu mi jméno připomnělo spolužačku Jarku ze školy, která jednou přišla pozdě na ranní hodinu latiny, protože ji nepustili do tramvaje se zaseknuným a otevřeným deštníkem. Za jménem na jiném náhrobku jsem viděla kolegu z práce, který se jako ornitolog pyšnil nálezem hnízda moudivláčka. O pár řad dále na mě blesklo jméno připomínající bývalého manžela mé kamarádky, který si jako potvrzení druhé mízy našel ženu o 25 let mladší.
Také na Olšanském hřbitově leží mnoho významných osobností. V porovnání s počtem veřejnosti bezejmených zesnulých je to hrstka, přesto některá jména vzbuzují údiv nad jimi zanechanou prací. Pohádky Karla Jaromíra Erbena provázejí každé dítě. A jeho Kytice? Kdo by neznal úvodní verše jeho Polednice: U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!..." Nebo Karolína Světlá s libretem ke Smetanově opeře Hubička. Či Ján Kollár a jeho Slávy dcera, nebo vzpomínka na krásná umělecká díla Bořka Šípka. U hrobu Ivana Hlinky jsem chvíli postála. Vzpomínala jsem, jak jsem jako třinátiletá s kamarádkami chodila na zimní stadion v Litvínově okukovat mladé hokejové talenty, mezi nimiž se Ivan Hlinka proháněl. O dva roky starší kluk si nás, mladších puberťaček, ani nevšiml. Neminula jsem impozantní hrob zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera a vrátila se do pondělních podevečerních hodin v naší bývalé sokolovně a skákala jsem roznožky přes kozu nebo trénovala kotoul plavmo. Ach jo, povzdechla jsem si, to byly časy! Před velkým náhrobkem Karla Havlíčka Borovského jsem si nemohla nevzpomenout na jeho epigram: Nechoď, Vašku, s pány na led: mnohý příklad máme, že pán sklouzne, a sedlák si za něj nohu zláme. O pár uliček dál jsem objevila hrob Františka Dedery a desku s vysvětlením, jaký vztah tohoto člověka vázal právě k KHB. Inu, život tvořil, tvoří a bude tvořit různé zajímavé i groteskní situace.
Objevila jsem Naučnou stezku s informacemi o pohřbených významných lidech. Nebyli to jenom spisovatelé, herci, umělci, ale také c.k. policejní radové, kněží, neznámí architekti a další a další lidé různých profesí. U mnoha hrobů je na tyči zabudována cedulka se jménem, stručným životopisem a dílem daného pohřbeného. Seznam těch nejvýznamnějších je k dispozici za hlavní bránou i s plánkem hřbitovů, takže zájemce o návštěvu hrobů těchto lidí se může dobře orientovat a naplánovat si prohlídku podle vlastních představ. Já jsem si sice jména na tabuli přečetla, ale procházela jsem se bez cíle najít hrob toho či onoho člověka. A dobře jsem udělala, protože jsem prošla nejen částí s upravenými, výstavními hroby a náhrobky, ale zatoulala jsem se i do míst, kde vládu převzal břečťan. Jen vyvýšená místa upozorňují, že pod hustým porostem se nacházejí hroby i s náhrobky.
Prohlížela jsem si náhrobky, sousoší i sošky, původně krásné, ale nyní zrezivělé kovové ozdoby, kříže, plastiky a další výzdobu, dá-li se tento pojem na hřbitově použít. Na mnoha hrobech hořela svíčka, někde v sousedství vánočního stromku, jmelí nebo jiných připomínek prosincových svátků. Prošla jsem kolem hrobů s čerstvě navršenými květinami a věnci a podle fotografií bylo zřejmé, že jsou zde pochováni mladí lidé. Narazila jsem i na zámeček lásky umístěný na kovové konstrukci na hrobu beze jména. Nejen v těchto místech může člověk popustit uzdu fantazii, jaký že život ten který člověk prožil.
Procházka hřbitovem mě podnítila k dalšímu rozjímání. Kdybych byla učitelkou, určitě bych Olšanské hřbitovy použila jako motivaci k hodinám dějepisu, literatury, architektury a dalších školních předmětů. Námětů se zde najde nespočet. Těch kladných, ale i těch záporných. Nemohla jsem si nevšimnout náhrobků poškozených, pokácených, s místy po odstraněných plastikách a lucerničkách. Co by se asi stalo vandalům a zlodějům těchto věcí ve středověku?
Olšanské hřbitovy v Praze nejsou jen odpočinkem pro zesnulé. Stále častěji je možné zde potkat matky s kočárky, studenty, kteří se na lavičkách učí, běžce, lidi jen tak odpočívající ve stínu stromů. V médiích se dokonce objevila zpráva, že Správa pražských hřbitovů chce ze zdejšího protředí vytvořit kulturní místo. Uvidíme. Příště se podívám i do druhé části, přes ulici Želivského, kde jsou vojenská pohřebiště.
Když jsem dnes svoji procházku zakončila nad hrobem mých předků, s položením květin jsem zašeptala: REQUIESCANT IN PACE! Všichni zde ODPOČÍVEJTE V POKOJI.
