Podplukovník Ivo Zelinka překvapí nevojenskou otevřeností a schopností hovořit stejně poutavě o bojovém výcviku, geopolitických souvislostech i lákání mladých rekrutů na sociálních sítích.
TEXT: JAN MATES
Prvního října se z výsadkového praporu stal pluk. Proč ho armáda, potažmo Česko potřebuje?
Celé NATO se muselo po roce 2014 výrazně transformovat v reakci na obsazení poloostrova Krym Ruskem. Najednou jsme zjistili, že naše reakční časy absolutně neodpovídají. Do té doby byla reakční doba Síly reakce NATO devadesát dní, jenomže obsazení Krymu trvalo od prvního do posledního výstřelu pět dní. Mysleli jsme si, že doba varování před ozbrojeným konfliktem na evropském válčišti bude v řádu jednotek let. Takže to je první důvod, proč mít sílu okamžité reakce Armády ČR.
A druhý důvod?
Vláda chtěla navýšit armádu o 5000 mužů a žen. To můžete udělat buď salámovou metodou, že každé jednotce přidáte dvacet lidí a ono se to pravděpodobně vrazí do nějakých štábů, nebo vytvořit vedle 4. brigády rychlého nasazení a 7. mechanizované brigády třetí bojový prvek. Což je druhý přístup, který se nakonec prosadil. V přípravném týmu se posuzovalo pět variant tohoto třetího prvku – od těžké mechanizované brigády přes střední, lehkou, pěší až po výsadkový pluk. Ten byl nakonec vybrán.
V čem všem kromě velikosti se pluk liší od praporu?
Výsadkářů bude řádově dvojnásobek, než měl původní prapor. Struktura je úplně odlišná. Na rozdíl od ostatních pluků, které se dále dělí na prapory a ty zase na roty, je toto extrémně plochá a efektivní struktura, která má hodně indiánů a málo náčelníků. Pluk má méně než deset procent důstojníků. Dělí se už jen na komanda a střediska, žádný prapor už tu nefiguruje.
Změní se i náplň vaší práce?
Ano, budeme plnit také odlišné úkoly. Jednak jsme schopni poskytnout sílu okamžité reakce a udržet ji na místě určení. Abyste někde dokázal udržet jednotku dlouhodobě, potřebujete čtyři stejně tak velké, aby se mohly neustále střídat. Tři už jsou na hraně a dvě jsou neudržitelné. Tady jsou čtyři profesionální komanda a jedno komando aktivní zálohy a pak máme střediska bojové podpory. Dalším účelem pluku je rozšíření vějíře úkolů. Každý si asi s výsadkáři spojí operace na ovládnutí letišť nebo železničních seřadišť, léčky, přepady, operace v týlu nepřítele. To všechno jsme dělali i dříve a budeme plnit i nadále. Ale úkoly, které jsou už více charakteru „komando“, ty jsme v minulosti nedokázali. Třeba operace na záchranu sestřelených leteckých osádek – protože nejcennější je vycvičený pilot, nikoli letadlo. Nebo na evakuaci civilistů, kteří jsou v nouzi třeba někde v zahraničí. Takových úkolů nad rámec běžné výsadkářské činnosti je poměrně dost a tomu věnujeme následující roky.
Říkáváte, že nejlepší průpravou pro vojáky je operační nasazení a že klíčové pro skutečnou transformaci armády bylo dlouhodobé působení v Afghánistánu. Jsou tohle klíčové argumenty pro tu část veřejnosti, která nasazení českých vojáků v zahraničí kritizuje?
Pokud to někdo kritizuje proto, že je v zásadě pacifista, tak ty argument jsou pro něj liché. To je, jako kdybych přesvědčoval vegana, že je pro něj dobrá vyvážená strava s dostatkem živočišných bílkovin. On to prostě nevezme. U části lidí ale ten nesouhlas pramení z nepochopení toho, co tam vlastně děláme. Je to jednak součástí aliančního závazku, protože když chceme mít bezpečnostní deštník nad hlavou, tak ho také musíme držet. Jedním ze států, které měly v Afghánistánu nejvíce vojáků na počet obyvatel, bylo Estonsko. A Estonci nemají žádnou muslimskou menšinu, nebojí se islámského terorismu víc než kdo jiný, oni se bojí Ruska. Proto byli v Afghánistánu, aby ve chvíli, kdy by potřebovali pomoci, mohli na stůl dát fakta: v misi jsme měli celý prapor, což je vzhledem k velikosti naší armády veliký příspěvek, a teď potřebujeme něco od vás.
Pokud jde o zahraniční mise, tak čeští vojáci se nyní přesunují hlavně do Afriky, konkrétně do Mali. Proč právě tam je důležitá naše přítomnost?
Celý pás Sahelu funguje jako pašerácký koridor lidí. Mali bylo destabilizované ze severu přes Saharu islamisty. A kdyby ta destabilizace pokročila natolik, že by státní složky nedokázaly plnit základní role, tak země poslouží jako koridor pro všechny lidi prchající z jihu přes Alžírsko do jižního křídla Evropské unie, potažmo do České republiky. Tomu je třeba zabránit. Islamisti už byli u bran hlavního města a nebylo v moci malijské armády se jim bránit. V rámci původně francouzské operace, která byla později předána Evropské unii, byli vytlačeni zpátky na sever a dnes je úkolem výcvikové mise EU dostat složky tamního bezpečnostního aparátu na takovou úroveň, aby to příště dokázaly samy.
Jak by nejpravděpodobněji vypadal válečný konflikt, který by se dotkl Česka?
Jsme součástí NATO, což je nejsilnější vojenský klub na světě, a to o parník. To není jenom záruka, ale také závazek. Jaký je tedy nejpravděpodobnější scénář, že čeští vojáci budou nasazeni? Je to obrana Bílých Karpat, nebo spíš obrana některého státu z východního nebo jižního křídla Aliance? Každý, kdo má mozek mezi ušima, dovodí, že to je ta druhá varianta. Pokud by se zhoršila bezpečnostní situace, tak se dá očekávat, že my budeme bránit jednoho z našich spojenců, ne naopak. A buďme za to rádi, protože určitě je lepší bojovat někde v rumunských horách než v Beskydech.
Celý svět čelí nevídané pandemii, vidíte v ní potenciální bezpečnostní nebo i válečné riziko?
Muselo by dojít k nějakému druhotnému efektu, že by pandemie třeba vyvolala nějakou migrační vlnu, pak je to představitelné. Ale s tou nemocí žijeme přes půl roku a zatím nemám pocit, že by to takovýto bezprostřední efekt vyvolávalo. Všichni doufáme ve vakcínu, a jako jsme se naučili žít se SARS nebo s ebolou, tak zvládneme i toto.
Jak v době koronavirové zajišťujete výcvik? Máte výjimky co do počtu osob, které se mohou sdružovat?
Na každý výcvik, který nyní provádíme, musíme hlavní hygieničce armády sepsat odůvodnění a ona konkrétní akci buď povolí, nebo ne. Část jednotek musíme rotovat, některé akce jsme zrušili sami. Dostáváme také covidové operační úkoly, pomáháme například pražské záchrance nebo v covidáriu náchodské nemocnice. Součástí pluku je zdravotnický odřad, což není úplně malá jednotka. Jsou to desítky výsadkářů, kteří jsou zároveň zdravotničtí záchranáři, lékaři, sanitáři. I oni se musí připravovat na boj, ale padesát procent pracovní doby musí trávit ve zdravotnických zařízeních urgentní povahy. Takže pro nás bylo celkem přirozené do toho naskočit. Zároveň jsem si naprosto jist, že by nás ředitel pražské záchranky, který je v armádní aktivní záloze, nevolal, kdyby nás nepotřeboval. Nakažených zdravotníků přibývá, a jakmile začaly vypadávat osádky sanitek, věděl, že se mu to začne brzy hroutit. Tak sáhl po jednotce, o které byl přesvědčený, že to zvládne.
Čím to je, že o službu u červených baretů je takový zájem, že nemáte problém s novými rekruty?
U nás se potkávají všechny výhody. Chrudim je geografický střed republiky, do Prahy i do Olomouce je to méně než hodinu vlakem. Zároveň jsme jediný útvar tohoto typu v celé české armádě. Když chcete k výsadkářům, tak musíte do Chrudimi. A mladí lidé nás vnímají jako atraktivní druh vojska. Kolik jste viděl filmů o výsadkářích a kolik třeba o protiletadlovém vojsku? V tom máme vlastně nezaslouženě komparativní výhodu. Ale jinak na tom tvrdě makáme, abychom byli vidět v médiích, na sociálních sítích, na těch kanálech, které jsou zajímavé a přirozené pro naše potenciální rekruty.
Profily pluku na sociálních sítích jsou skutečně atraktivně vedené, je tam spousta fotek i videí z výcviku, padákových seskoků, pohledů do zákulisí i vašich glos. To musí zabrat dost času.
Dlouho jsme to dělali na koleně, teď už tolik ne, máme tu tiskovou informační důstojnici i fotografa a kameramana v jedné osobě, který ve volném čase natáčí reportáže pro Českou televizi. Kdybych měl říct jednu zásadu úspěchu u sociálních sítí, tak je to pravidelnost. Nelze to zachránit jedním skvělým příspěvkem za čtrnáct dní. Když tomu dáte odpovídající čas, tak se výsledky dostaví. My to neděláme pro vlastní obveselení nebo ego, ale abychom oslovili velkou množinu mladých lidí, z nichž část se bude chtít stát výsadkáři. A myslím, že nám to funguje.
V české armádě takovýto otevřený přístup stále není příliš obvyklý. Máte v tom podporu generálního štábu?
Když bylo na generálním štábu metodické školení pro tiskové a informační důstojníky, tak jsem tam byl pozván jako přednášející, abych vysvětlil, jakým způsobem to děláme a proč nám to funguje. Takže si toho generální štáb všiml a vydal to za přednost. Tohle se dá dělat dobře pouze přímo u konkrétní jednotky, nikoli z generálního štábu, protože vy víte, co se u vás zajímavého děje a co se dá „prodat“. Vím, kdy budou třeba noční seskoky, jaké bude letadlo a podle toho to budu fotit.
Co o tomhle stylu soudí vaši vojáci?
Určitě se najde část lidí, kterým to není úplně po chuti. Možná částečně nechápou, že oni nejsou cílová skupina. Naše sociální sítě nejsou dělané pro chlapa, jako jsem já, ale pro devatenáctileté kluky, kteří mají úplně jiné vnímání světa. Proto je to víc obrázkové, jsou tam jednoduché texty. To samozřejmě nemůže uspokojit veterána výsadkových jednotek, který očekává mnohem více detailů a méně zjednodušování, ani současného výsadkáře, který pokud si neuvědomí tento plán, tak mu to může připadat bulvární či dětinské.
Do jaké míry hraje v zájmu uchazečů o službu u výsadkářů to, že jsou elitní jednotka?
Skutečně je to elitní, tedy výběrový pluk, to znamená, že pořádáme výběrové řízení, které zhruba padesát procent lidí neudělá. My si necháme tu lepší půlku. Jsou to lidé motivovaní a to mimo jiné tím, že slouží v kolektivu lidí, kteří jsou také motivovaní. Plevy prostě zůstaly před branou.
Jak se ta motivace při výběru zkoumá?
Výběrové řízení je třídenní, prověřujeme fyzickou zdatnost uchazečů, ale i schopnost týmové spolupráce. Pokud se někdo dokáže přetvařovat den nebo dva, tak to určitě nedokáže tři dny, kdy málo spí, je extrémně neodpočatý a musí fungovat v týmu lidí, které nezná. Tam to všechno vyplave. Dost nám také pomáhají psychologové. V této podobě děláme výběrové řízení už deset let a osvědčilo se. Ta polovina úspěšných už je dnes skoro statistika, nikdy se to neliší o více než deset procent.
To je na tak náročnou jednotku slušná úspěšnost…
Je to tím, že se hlásí dobrovolníci a nejdou přímo z ulice, mají za sebou minimálně základní tříměsíční výcvik ve Vyškově. Mohou přijít z jiného útvaru, kde sloužili třeba rok dva, nebo z některého rekrutačního střediska, kde se podmíněně nechají napsat k nám, ale s tím, že mají tři pokusy na to udělat výběrové řízení. Pokud neuspějí, tak se bohužel v tomto životě výsadkářem nestanou a budou sloužit v jiné jednotce.
Ve které fázi píšou uchazeči motivační esej?
Úplně na konci výběrového řízení, kdy jsou nevyspalí a unavení. Pak už to není běžná slohová práce, ale přirozeně z nich vypadne to, co mají opravdu na srdci, protože těžko vymyslí něco sofistikovaného. A poznají se z ní i případné patologie.
Do jaké míry v touze vojáků působit u elitní výsadkové jednotky hraje roli vlastenectví – hrdost na svoji vlast a odhodlání ji bránit?
Tohle je, myslím, přítomné u naprosté většiny vojáků Armády ČR bez ohledu na to, u které jednotky slouží. Ale troufnu si říct, že u nás je to ještě výraznější. Je to dané i historií výsadkového vojska, které vzniklo za druhé světové války v kritických okamžicích československého státu. A také tím, za jakých okolností se to výsadkové vojsko tvořilo na konci 40. let, jakým způsobem byli výsadkáři perzekvovaní komunistickým režimem, jak v roce 1969 bylo tomu vojsku extrémně ublíženo za to, že některé výsadkové jednotky nevydýchaly srpen 1968 a začaly se připravovat na partyzánskou válku. A pokud je toto součástí ducha jednotky, tak se to stane i součástí vaší osobnosti, pokud už jste s tím sem nepřišel.
Odráží se podpora vlastenectví i v samotném výcviku?
Ano, máme tu doplňující intenzivní výcvik, osmitýdenní program určený pro absolventy výběrového řízení, u kterých se snažíme povýšit standard běžného vojáka na standard výsadkáře – ve střelecké, tělesné i taktické přípravě. A jeho součástí je i návštěva kostela Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, kde se ukrývali parašutisti po atentátu na Heydricha. Ještě víc než do krypty je možná dobré se podívat na kúr, který nám tamější církev velkoryse zpřístupňuje. Projdete se po tom ochozu a díváte se na průstřely ve zdech a díry po granátech v dlažbě a vidíte, jak tam ti kluci bojovali do posledního náboje. Když jste výsadkář a přijdete tam ve slavnostní uniformě, tak je to velmi silný zážitek.
Kolik procent příslušníků pluku tvoří ženy?
Jsou to jednotky procent a je to asi nevyhnutelné. Charakter tohoto povolání je bytostně fyzický a procento žen, které je schopné splnit tvrdé požadavky, je poměrně malé. Nicméně úspěšnost žen u výběrového řízení v kategorii B, což jsou zabezpečovací jednotky, je vyšší než u mužů. To je způsobené tím, že uchazečky si předem udělají jasno v hlavě, a pokud se necítí na to, že jsou schopny podmínky na sto procent splnit, tak ani nepřijdu. Takhle kluci neuvažují, ti to jdou prostě zkusit, i když to možná nevyjde. Holky se také výrazně víc připravují, mají načtené podmínky, nazkoušené disciplíny. Tím je ale dáno i to, že uchazeček za rok přijdou jednotky.
Musí i vojáci zařazení do jednotek kategorie B absolvovat bojový výcvik, včetně seskoků s padákem?
Ano, je to tak
Jak si vedou ženy ve výcviku a ve službě?
Žádnou z žen, které tu máme, bych za nic neměnil. Jsou evidentně vnitřně dost tvrdé na to, aby se k něčemu takovému odhodlaly, zvládly to a pak tu dlouhodobě sloužily. V některých součástech pluku, typicky na štábu, je vysloveně výhodné mít ženy. Protože štáb je kolektivní těleso, které má tendenci ke skupinovému myšlení, což je špatně. Je potřeba, aby tam byly takzvané disentní hlasy, když se probírají varianty plánu, aby štáb byl schopen modelovat i jiné varianty chování třeba při válečné hře. Když tam budete mít stejně staré a stejně myslící muže, tak to nejspíš nebudete schopen uskutečnit. Takže ta diverzita bez jakýchkoli politických konotací je velmi vhodná i v armádě.
Mohou být ženy zařazovány i do bojových pozic v komandech?
Mohou, ale to je kategorie A a na ženy jsou při výběru identické požadavky jako na muže. Jedna uchazečka tomu byla velmi blízko, doslova to neudělala o jeden přítah na hrazdě. Ale zase kolik znáte žen, které se desetkrát přitáhnou?
Člověk, který se k vám s vážným úmyslem hlásí, by měl být připraven na to, že jednou bude muset zabít jiného člověka. Jdou do toho ti lidé s tímto vědomím a dá se na to připravit?
Myslím, že takto o tom nikdo nepřemýšlí. Jdou sem s tím, že tady zažijí dobrodružství, že budou téměř jistě nasazeni v zahraniční operaci, ale nemyslím si, že někdo to promýšlí až do takových detailů. A připravit se na to dá. Jsou tři základní techniky, jak vojáka připravit na to, aby neselhal, když ta situace přijde a on bude muset střílet na nepřítele s úmyslem ho zabít. Ta první je fyzická vzdálenost – je dramaticky jednodušší zabít nepřítele na tři sta metrů než na třicet. Potom je to rozptýlení zodpovědnosti, čili on by k tomu měl dostat přímý rozkaz od nadřízeného: nepřítel je ten a ten na 12. hodině, ve vzdálenosti 300 metrů – do zničení pal! Tam už není prostor pro nějakou vlastní fantazii. Třetí způsob je emoční vzdálenost. To už je trochu minové pole, zejména v dnešní době, ale armády to dělaly odjakživa. Za války byl dobrý důvod, proč Američani říkali Němcům sauerkrauti a podobně, protože tím jim vzali část lidství. Techniky se musí kombinovat a žádná není bez rizika. Smyslem je, aby jednak voják v té situaci neselhal a jednak aby z toho neměl posttraumatický syndrom.
Vaši vojáci ale musejí být vycvičeni i pro boj z blízka…
Ano, ale ta pravděpodobnost je extrémně malá. Boj z blízka není jen o tom někoho zabít, ale také to může být například odváděcí technika za účelem vzít zajatce po přepadu. Od druhé světové války žádný voják s českou vlaječkou na rameni nezabil nepřítele v boji zblízka. To je mýtus, který žije ve filmech, ale pravděpodobnost je asi tak stejná, jako že mě do hlavy trefí meteorit.
„Od druhé světové války žádný český voják nezabil nepřítele v boji z blízka.“
Jak moc se realita bojových jednotek vašeho typu liší od těch akčních filmů?
Myslím že hodně. Film je nutně zaměřen na hlavního hrdinu nebo malou skupinu lidí. Byť výsadkáři mnohdy operují v malých skupinách, tak typická výsadková operace je o desítkách, možná stovkách výsadkářů. Výsadkové družstvo, které je šestičlenné, neplní žádné samostatné bojové úkoly. Nějaké podpůrné, průzkumné ano, ale rozhodně plánovitě nebude dělat přepad objektu, to je nesmysl. A pak je rozdíl ve schopnostech jednotlivců. My nehledáme supermana, hledáme člověka, který dokáže perfektně fungovat v rámci malého týmu a je víc než průměrný, nebo alespoň průměrný ve všem. Nemusí být nejlepší běžec, ale nemůže být podprůměrný běžec. Nemusí být extrémně silný, ale nesmí být podprůměrně silný a tak dále. Nesmí mít žádnou vyloženou slabinu. A třetí věc – výsadkář musí být extrémně adaptabilní, umět reagovat a poradit si v nenadálých situacích.
Od výsadkáře tedy očekáváte samostatné rozhodování, ne jen plnění rozkazů?
Samozřejmě. Každá výsadková operace na padácích začíná vždy z podstaty chaosem, protože každý jednotlivec vyskočí z letounu, dopadne sám někam, kde se musí zorientovat. První půlhodinu dělá každý z nás bez ohledu na hodnost nebo funkční zařazení stejnou činnost. Pak se všichni dostanou na nějaké shromaždiště a teprve potom začínají fungovat v organických jednotkách, ale mnohdy ani v tuto chvíli ne, protože není čas, je třeba jít rychle plnit úkol. A to vyžaduje adaptabilního jedince, který dokáže fungovat i jinak než pod přímým velením nadřízeného, což není typické pro mnoho jiných druhů vojsk.
Lze naše výsadkáře co do schopností a kvality výcviku srovnat třeba s americkými?
Určitě to jde, koneckonců oni to i dělají. Pro americkou armádu jsou ale výsadkáři výrazně menší množina lidí, než ji chápeme v českém kontextu. Tyto jednotky tam mají poměrně úzkou roli – uchvátit nějaký objekt a udržet ho do příchodu hlavních sil. Role českých výsadkářů je mnohem bližší americkému pojetí jednotek Rangers, které mají výrazně větší ofenzivní schopnosti, jsou schopny plnit mnohem širší škálu úkolů než jenom ovládnout a udržet. Takže srovnání s americkým výsadkářem není úplně fér.
Tak zkusme srovnání s Rangers…
Mám za sebou kurz Rangers, takže to dokážu posoudit. Samozřejmě prapory U. S. Army Rangers jsou na vyšší úrovni, než jsme my, je to dáno doktrinální ambicí americké armády i její velikostí. Ale řada postupů je podobná, ať už jsou to drily, taktiky či organizační struktura. To, že tady máme od konce 90. let organizační strukturu inspirovanou právě americkými Rangers, není náhoda, protože naše úkoly se začaly postupně blížit. Třeba polští nebo i američtí výsadkáři pozitivně hodnotí naši úroveň vycvičenosti, ale i flexibilitu organizační struktury. A zároveň naši ohromnou výhodu, kterou si málokdo uvědomuje, a sice že naše malá armáda se dokáže skokově modernizovat. Tohle třeba polská armáda nedokáže, protože je obrovská. Takže oni mají stále vybavení z 90. let, třeba útočné pušky. A když vidí naše skvělé karabiny BREN 2 s jedenáctipalcovou hlavní, tak nám je závidí. Nebo naše superlehké přilby vyvinuté pro americké speciální jednotky.
Jak jako velitel zvládáte nevypadnout z kondice a udržovat si bojové schopnosti?
Za normálních okolností chodím čtyřikrát týdně po práci do posilovny v Pardubicích, která je teď zavřená, takže to zatím šudlím doma. Pokud jde o bojovou přípravu, tak se pravidelně účastním seskoků, a jak jsem od 1. října zástupcem velitele a nikoli velitel, tak mi to poskytne víc času připravovat se po střelecké stránce. Co se týče ostatních druhů příprav z té velké pětky, tam se snažím udržovat bazální minimum.
Co se rozumí „velkou pětkou“?
Velká pětka je střelecká příprava, taktická příprava, tělesná příprava, zdravotní příprava a výsadková příprava. To neznamená, že v ostatní věci nejsou důležité, ale těchto pět věcí vás reálně přenese k úspěchu operace. Pokud je někdo jen průměrný ve spojovací přípravě, tak je to mrzuté, ale zřejmě to nebude důvodem ztroskotání operace. Ale pokud jednotka bude fyzicky trestuhodně nepřipravená, tak nejspíš na shromaždiště k cílovému objektu dojde pozdě, a je úplně jedno, že všichni umějí skvěle střílet nebo mají výbornou taktiku. Nebo když nebudou skvělí ve výsadkové přípravě, tak jich dost možná polovina skončí na stromech. Proto chci po lidech, aby v té „velké pětce“ dosáhli bojového mistrovství.
Jan Mates pro Zpravodaj VOZP
pplk. Ivo Zelinka (39)
- Absolvent Vojenské vysoké školy pozemního vojska, oboru průzkumník.
- V Americe prošel kurzem Rangers a získal titul magistr vojenských věd na Univerzitě námořní pěchoty.
- U výsadkářů působí ve velitelských pozicích od roku 2004
- Vedl tým zodpovědný za transformaci výsadkového vojska Armády ČR.
- Od 1. ledna 2020 byl velitelem výsadkového praporu, od 1. října je zástupcem velitele 43. výsadkového pluku v Chrudimi.
- Má za sebou několik vojenských misí na Balkáně a v Afghánistánu.
- Na svém kontě má 167 seskoků padákem.
