Kamkoli člověk v Itálii šlápne, tam obvykle narazí na nějaký pozůstatek antiky. I při procházce Terstem se musíte ponořit hodně hluboko do dějin. Antická historie zde začíná zhruba sto let před přelomem letopočtu, v době, kdy byla tato celá oblast spolu s dnešní chorvatskou Istrií kolonizována Římany, kteří zde zřídili provincii Illyricum.
Do Terstu jsme dojeli mírně znaveni a proti mému pečlivě vypracovanému itineráři až odpoledne. Po chvíli bloudění jsme zaujali strategickou polohu na Piazza della Liberta, před omšelou fasádou monumentálního hotelu Impero. Nikoli ovšem kvůli ubytování, ale proto, že na druhé straně rozlehlého náměstí bylo Trieste centrale, terstské hlavní nádraží. Uvažovali jsme logicky. Na tak velkém nádraží bývá obvykle restaurace a také záchody. Po dlouhé cestě přišlo obojí velmi vhod.
Při své první italské kávě v restauraci studujeme plán města. Především jsem si do tohoto plánu zaznamenal polohu našeho auta. Pro jistotu. S plnými žaludky pak vyrážíme za poznáním. Pozdní srpnové slunce pozlacuje fasády honosných paláců, které lemují přístavní promenádu a zhlížejí se v azurové modři terstského zálivu. Krásný pohled. Terstský „Canale Grande" na Piazza Ponterosso, ústící do zálivu, je ukončen neoklasicistní budovou kostela svatého Antonína. Obcházíme kanál dokola a po pobřežní promenádě se dostáváme na největší terstské náměstí Piazza dell‘ Unita d’Italia. Obrovské paláce z doby, kdy byl Terst součástí rakouské monarchie, zaplňují tři strany tohoto prostoru. Čtvrtá strana je otevřena do Terstského zálivu.
Je večer, pomalu se rozsvěcují světla a kavárničky na náměstí i v přilehlých ulicích jsou plné lidí. Chvíli posloucháme jakousi kapelu, hrající naplno v postranní uličce, a pomalu se vracíme na náměstí Svobody. Na náměstí je pusto a prázdno a náš Formánek tu stojí zcela osamocen. Jako místo ke spaní to není rozhodně nejvhodnější. Opouštíme proto pohostinnou blízkost nádražní restaurace i záchodků a vydáváme se do Terstských ulic vyhledat vhodnější místo k nočnímu parkování. Nemusíme ale hledat dlouho. Štěstí nám neobyčejně přeje. Na nedaleké ulici objevujeme velké parkoviště. K našemu milému překvapení jsou zde desítky dalších cestovatelů, kteří, tak jako my, tu hodlají strávit noc. Němečtí turisté s velkým přívěsem, jako vždy perfektně vybavení, tu mají rozložené stolky, židle, dečky, květiny na stole, tedy vše, co je nutné ke správnému stolování. Skupina Holanďanů vytáhla skládací postele a chystá se nocovat vedle auta přímo pod širým nebem. Obavy z toho, jak a kde přečkáme noc, jsou rázem pryč. Splynuli jsme s davem. Ruch kolem nás pomalu utichá a tlumené světlo pouličních lamp spoře osvětluje velice malebnou směsici turistů z celé Evropy, ukládajících se k spánku. Následujeme jejich příkladu a zalézáme do auta. Není to sice žádný grandhotel, ale náš Forman je po spánkové úpravě dostatečně velký. Po únavném dni usínáme s předsevzetím, že nás smí vyrušit až první ranní slunce.
Spaní v autě není nikdy moc pohodlné, a tak jsme rádi, že je noc za námi. Ve velmi skromných podmínkách odbýváme ranní hygienu, k čemuž slouží opět nám již známé nádraží. Parkujeme na tom samém místě, co včera, a po opulentní snídani se opět noříme do terstských ulic. Slunce, které pomalu stoupá nad záliv, začíná příjemně hřát.
Náměstí Piazza d’Italia je poloprázdné. Stoupáme do mírného kopce k antickému divadlu, které bylo postaveno místním prokurátorem císaře Trajana. Podle bedekru se sem mělo vejít asi šest tisíc diváků a na velké předscéně stály jako dekorace sochy, zčásti uchované v městském muzeu. Poprvé vidím antickou památku a je to zvláštní pocit. Není to však jediná antická památka ve městě. Za tou další stoupáme do poměrně vysokého kopce uprostřed města, na kterém se tyčí katedrála San Giusto, stejnojmenná pevnost a zbytky antické akropole.
bazilika San Giusto
růžicové okno ze 14. století
Náš malý průvodce uvádí, že katedrála je otevřenou knihou historie města. Vzhledem k tomu, že se stavěla tisíc let, na tom asi něco bude. Od starokřesťanské baziliky z pátého století, přes baziliku románskou, až po gotickou zvonici a krásné růžicové okno ze 14. století. A tak se koukáme. Ale ne moc dlouho. Čas běží moc rychle. Nejpozději v poledne potřebujeme odjet. Čeká nás ještě čtyři sta kilometrů jadranskou magistrálou, až do Dalmácie. A magistrála nemusí být po nedávné válce v nejlepším stavu.
Procházíme celý pahorek, zbytky římské akropole a na konec si necháváme prohlídku mohutné pevnosti s muzeem starých zbraní a nábytku. Z nejvyšší terasy pevnosti se před námi otevírá nádherný pohled na široké panorama Terstského zálivu se slovinským Koperem na jižní straně. Do přístavu vplouvá několik lodí a my se, při pohledu na moře, živíme smaženým kuřátkem, pečlivě připraveným ještě doma v Praze.
svačina na terase terstské pevnosti
